Vítejte na webu Ing. Otto Horský , CSc.

Kuba, jaro 1981. V době, kdy jsem působil na Kubě jako hlavní  poradce  Ministerstvu stavebnictví (Ministerio de las Construcciones), se v Havaně objevil slavný československý cestovatel a etnograf Miloslav Stingl. Po přihlášení na československém velvyslanectví a na  konzulátě  navštívil své známé z předchozích cest na Kubu, zejména na Akademii věd. Jeho kroky vedly také do Domu československé kultury, známého jako KIS (Kulturní a informační středisko), kde se domluvil na uspořádání přednášky o svých cestách a zážitcích z různých oblastí světa.

Přednáška se konala 24. března v 18 hodin v hlavním sále KIS za účasti přibližně tisícovky přítomných, zejména československých poradců na různých postech a v různých oblastech činností, s jejich rodinami a přáteli. Jako pověřený koordinátor akce jsem měl možnost být Stinglovi nablízku po celou dobu jeho přednášky.  V předních řadách seděly hlavně ženy, které očekávaly, že uvidí charismatického dobrodruha, téměř nadčlověka. Místo toho na pódium vystoupil drobný muž, sotva 165 cm vysoký, s nenápadným vzhledem. Zaznívaly poznámky o tom, že mnoho krásy nepobral.

Ale jakmile začal vyprávět o svých cestách — o hořící lodi, ze které se zachránil skokem do vody, o setkání s lidojedy a o dalších neuvěřitelných příhodách — proměnil se před očima publika. Jeho tvář se rozzářila, oči sršely jiskrami a vzduch se naplnil silou osobnosti, která dokázala fascinovat a strhnout. Najednou před nimi stál skutečný superman – a všichni ho obdivovali.

Po skončení přednášky následovalo tradiční malé občerstvení v prostorách KIS, které disponovalo kuchyní a několika salonky. V jednom z nich jsem se spolu s Miloslavem Stinglem usadil a při popíjení kávy jsme pokračovali v načatém rozhovoru, v němž mi prozradil, že jeho cesta má konkrétní účel a cíl. Slíbil jedné organizaci spolupracující s UNESCO, že pro jejich připravovaný katalog nafotí různé typy karibských žen a dívek. Již navštívil několik menších ostrůvků v Karibiku, ale na tom posledním mu z kufru ukradli veškerou techniku – fotoaparáty, kameru i dosud pořízený fotomateriál. Zůstala mu jen zrcadlovka, kterou nosil stále u sebe. Na Kubě tak začínal znovu, od nuly.

Nabídl jsem mu pomoc. Kuba je zemí, kde se snoubí všechny etnické typy – bílé, černé, mulatky, mestisky, Číňanky.  Dohodli jsme se, že pokud mi to mé pracovní povinnosti dovolí, doprovodím ho do ulic staré Havany, do Matanzas a zejména na Varadero, kde právě v tyto dny  probíhal Festival krásy a karibské písně.

Stingl souhlasil s nadšením a navrhl, abychom si tykali. „Já jsem teď pro tebe Milo, ty jsi Otto,“ řekl s úsměvem. A tak začalo naše společné dobrodružství – cesta za krásou, kulturou a příběhy, které se rodily v rytmu kubánské hudby a pod sluncem Karibiku.

Staré město, rytmus salsy a první fotografie.

Naše první společná výprava s Miloslavem Stinglem vedla do srdce staré Havany – města, které dýchá historií, rytmem salsy a vůní moře. Prošli jsme se po nábřežním  Maleconu, navštívili slavný bar La  Floridita, kde si Ernest Hemingway vychutnával své daiquiri, a obdivovali historické budovy na Plaza de la Catedral. Poté jsme zamířili ke starému přístavu, kde se v ranním oparu rýsovaly siluety lodí a pevnost Castillo de la Real Fuerza stála jako němý svědek koloniálních časů. Její kamenné zdi, oprýskané sluncem a solí, působily jako kulisa k příběhům, které Stingl vyprávěl s vášní sobě vlastní.

V ulicích jsme fotografovali nejen architektonické skvosty – balkony s tepaným železem, pastelové fasády, oprýskané dřevěné okenice – ale i dívky, které posedávaly na nábřeží Maleconu. Každá z nich byla jiná: světlá mulatka s květinou ve vlasech, tmavovlasá mestiska s hlubokým pohledem, drobná Číňanka s vějířem.  Stingl pečlivě komponoval záběry, s respektem a obdivem k jejich jedinečné kráse.

Navštívili jsme také Plaza de la Catedral, kde se barokní katedrála svatého Kryštofa tyčila nad dlažbou, po níž kráčeli turisté i místní v rytmu pomalého dne. A nakonec jsme se vydali do Vily Ernesta Hemingwaye – místa, kde slavný spisovatel žil a tvořil. Stingl se tu zdržel déle, fascinován knihami, trofejemi a výhledem na moře, které Hemingway tolik miloval.

Na závěr dne jsme si sedli na Hemingwayovu domovní terasu s výhledem na Havanu a domluvili se, že 26. března vyrazíme do Matanzas a na Varadero, kde právě probíhá Festival krásy a karibské písně. Bude to další kapitola našeho dobrodružství – plná hudby, barev a příběhů, které čekají na své zachycení.

Matanzas, Varadero a festival karibské hudby a krásy.

Dne 26 března března jsme se vydali na východ od Havany, směrem k městu Matanzas, které Stingl nazýval „kubánskými Aténami“ pro jeho bohatou kulturní historii. Cestou jsme míjeli plantáže cukrové třtiny, vesničky s barevnými domky a staré železniční tratě, po nichž kdysi jezdily parní lokomotivy. V Matanzas  jsme navštívili divadlo Sauto, jedno z nejkrásnějších na ostrově, a Stingl se tu ponořil do vzpomínek na své první návštěvy Kuby v 60. letech.

Poté jsme pokračovali na Varadero, kde právě probíhal Festival krásy a karibské písně. Kolem 15 hodiny jsme dorazili na místo našeho pobytu. Na základě mých předchozích zkušeností z několika návštěv Varadera s významnými osobnostmi, pronajal jsem na tři dny přímo na pláži menší vilu z třicátých let, v níž jsme se ubytovali. Pláž byla zaplavená barvami: tanečníci v kostýmech, hudebníci s bubny, modelky v tradičních i moderních šatech. Stingl se pohyboval mezi nimi s lehkostí, jako by byl součástí té pestré mozaiky. Fotografoval nejen krásu žen, ale i energii okamžiku — smích, pohyb, světlo zapadajícího slunce na jejich tvářích.

V podvečer jsme se opět plně začali věnovat zadanému úkolu, to jest fotograficky zdokumentovat charakteristické typy žen a dívek karibské oblasti. Do ulic vyjely první alegorické vozy, na nichž na několika plošinách tančily páry za rytmů salsy. Salsa je více než než jen tanec, je to způsob života. Tanečníci v rytmu oslavují každý okamžik. Pro místní je tento tanec prostředkem vyjádření radosti, lásky i sociálních a politických názorů. 

Tanečnice na nás dva přihlížející tomuto vášnivému reji vyzývavě pokřikovaly, že se máme přidat a nepostávat a jen tak to fotografovat. Jedna krásná a půvabná Kubánka, kterou právě Milo dokumentoval, byla tak rozparáděná, že po něm hodila svoji podprsenku. Poděkoval jí a vzal si ji jako připomínku na nezapomenutelný večer prvního dne našeho pobytu na Varaderu.

Když jsme se dost nabažili pohledu na alegorické vozy a taneční rej na nich, vrátili jsme se zpět na pláž, kde se právě konal neformální jam session pod palmami. Tam, mezi rytmy rumby a samby a vůní rumu, se Stingl se pohyboval s lehkostí, jako by byl součástí této pestré mozaiky a dokonce se začal samovolně pohybovat v rytmu samby.

Následující den patřil celkové prohlídce Varadera. Bylo co k vidění. Návštěva vily miliardáře Duponta, prohlídka mini-muzea ve vile, která prý později patřila mafiánovi Al Caponovi. Oběd v luxusní restauraci, vyhlášené kubánským jídlem “Fríjoles negros con el cerdo asado“, černé fazole s pečeným vepřovým masem. Před vstupem do restaurace Milo prohlásil, že chce jen ty fazole, protože o nich slyšel jen samou chválu.  Majitel restaurace na to nepřistoupil, přinesl mu celé jídlo, ale Milo stejně snědl jen ty fazole a velice si je pochvaloval. Po obědě jsme si prohlédli golfové hřiště, hotel Internacional s blízkou hotelovou přístavbou, v níž byli ubytování na pozvání kubánské vlády kosmonauti Gagarin a Tereškovová.

Odpoledne a večer jsme se opět věnovali, až do nočních hodin  mini - karnevalu a tančili spolu s Kubánkami salsu a tance, které nás rychle a s velkou radostí dívky naučily.

Poslední, tedy třetí den, jsme se po vykoupání v moři a nafocení několika velmi zajímavých záběrů dívek vypravili zpět do Havany. Po asi patnácti kilometrech jsme se zastavili u zátoky „El Coral“, kde v nevelké hloubce Milo opatrně nahlížel pod vodní hladinu, aby spatřil korálový útes. Připoměl  poté, že zcela nedávno se zachránil z hořící lodi a má tedy velký strach jít do větší hloubky. Našemu  pokusu ve vodě  přihlížela krásná Kubánka, kterou jsme  nafotili a  svezli až do Matanzas. Posléze jsme ještě navštívili mini restauraci na pobřeží moře, kde nabízeli osmažená žabí stehýnka - piernas de rana frita.  Milo se projevil jako velký gurmán, jídlo si velice pochvaloval. Ve večerních hodinách jsme dorazili do Havany.

Následující dny jsme věnovali podle časových možností návštěvám místních pláží, protože z hlediska zadaného úkolu o nafocení tipů karibských dívek to bylo nejvíce nadějné místo, kde je objevit. Také z toho vyplývala možnost seznámit Mila s mými přáteli, kteří níže uvedené pláže pravidelně navštěvovali:

Santa María del Mar je oblíbená pláž nacházející se asi 20 kilometrů východně od centra Havany, v oblasti Playas del Este. Je známá svým jemným bílým pískem, tyrkysovým mořem a plnou nabídkou služeb pro turisty i místní. Najdete zde stánky s občerstvením a nápoji a výbornou restauraci. Je to ideální místo pro koupání, opalování a relaxaci. Na této pláži jsem Mila seznámil se ˇˇŠmídovými  a  Muzikářovými,  které nechal pozdravovat ve svém dopise ze dne 30. 12. 1981.

Jibacoa   je oblíbená pro své klidné prostředí a krásné pláže, které se nacházejí na půli cesty mezi Havanou a Varaderem. Je to ideální místo pro milovníky šnorchlování  a potápění díky korálovým útesům v okolí. Vstup do moře je pozvolný. Toto největší a nejznámější kubánské letovisko se nachází 140 km východně od Havany na severním pobřeží Atlantického oceánu na 18 km dlouhém poloostrově Hícaco vysunutým do moře.

Bacuranao je pláž východně od Havany, součást oblasti známé jako Playas del Este. Je oblíbená pro šnorchlování díky korálovým útesům a možnosti spatřit  vraky lodí. Pláž je snadno dostupná z Havany autobusem. I když nemusí mít tak jemný písek jako jiné pláže v oblasti, je vyhledávaná pro snadno viditelný pestrý podmořský život a blízkost Havany. Za 15 minut můžete být autobusem na pláži.

SOROA

K nezajímavějším společným návštěvám patří bezesporu Soroa, která se nachází v polovině cesty mezi „Pinar del Río“ a Havanou. Jejím největším turistickým lákadlem je botanická zahrada s orchidejemi. V tomto tropickém ráji nás čekalo zhruba 25 000 druhů různých rostlin a květin z celého světa. Nejzajímavější z nich jsou orchideje v místním orchideáriu.  Od Pavilonu „Mirador de Venus“ je nádherný výhled. Vede odtud stezka k vodopádu „El Salto“, vysokému 22 metrů.

Dny 4 až 6 května jsme věnovali společné cestě do pohoří El Escambray, kam jsem potřeboval jako ministerský poradce zajet na kontrolu prací  právě  probíhající československé geologické expedice za účelem výběru vhodné varianty výstavby přečerpávací vodní elektrárny. Na této cestě nás doprovázela i moje šestnáctiletá dcera Viola, kterou jsem uvolnil na dva dny ze školní docházky. Obdivovali jsme přírodní rezervaci Topes de Collantes se svými vodopády a kaňony se zbarvenými stěnami od stékající vody nasycené oxidy železa.

Po návratu z této cesty Miloslav onemocněl, měl mírnou teplotu a příznaky nevolnosti. Protože byly v Havaně zaznamenány první případy dengue (žluté zimnice), náš český doktor MUDr. Pavel Kantorek ho poslal do nemocnice.  Ihned jsem ho šel navštívit. Jako dárek jsem mu donesl dvě tabulky vysoce kvalitní kubánské čokolády z místních kakaových bobů, na které jsem měl jako prvořadý zahraniční expert jedenkrát za měsíc nárok a předal jsem mu k laskavému přečtení rukopisu mé první knihy „Žil jsem mezi Indiány“. Milo byl velmi dojatý, srdečně poděkoval a v následných dopisech po odjezdu z Kuby  často vzpomíná na krásné společné hovory v nemocnici o Indánech, jeho velké lásce. Sdělil mi, že chystá japonské vydání knihy „Synové slunce“ a prosil mě, abych mu zaslal fotografie, které doprovázely můj rukopis, že by je rád pro tuto knihu použil. Ty jsem po srpnovém příletu v roce 1981 na krátkou cestu do Československa ihned předal jeho příteli v Praze Ing. Otakaru Vrbovi  a ten je předal Stinglovi po jeho návratu z cesty kolem světa.

Lékařská vyšetřená dopadla dobře. Když jsem ho opět následující den navštívil, řekl mi, že podepsal reverz a ihned odlétá do Mexika, kde má důležitá obchodní jednání. Daroval mi na závěr pro vzpomínku na společné chvíle proutěný košík, který mu věnoval Ing. Šmíd, aby nemusel na pláže chodit s kufříkem. Je to pro mě velmi cenná památka na něj a s velkou úctou ho mám uschovaný.

Po návratu z této cesty Miloslav onemocněl, měl mírnou teplotu a příznaky nevolnosti. Protože byly v Havaně zaznamenány první případy dengue (žluté zimnice), náš český doktor MUDr. Pavel Kantorek ho poslal do nemocnice.  Ihned jsem ho šel navštívit. Jako dárek jsem mu donesl dvě tabulky vysoce kvalitní kubánské čokolády z místních kakaových bobů, na které jsem měl jako prvořadý zahraniční expert jedenkrát za měsíc nárok a předal jsem mu k laskavému přečtení rukopisu mé první knihy „Žil jsem mezi Indiány“. Milo byl velmi dojatý, srdečně poděkoval a v následných dopisech po odjezdu z Kuby  často vzpomíná na krásné společné hovory v nemocnici o Indánech, jeho velké lásce. Sdělil mi, že chystá japonské vydání knihy „Synové slunce“ a prosil mě, abych mu zaslal fotografie, které doprovázely můj rukopis, že by je rád pro tuto knihu použil. Ty jsem po srpnovém příletu v roce 1981 na krátkou cestu do Československa ihned předal jeho příteli v Praze Ing. Otakaru Vrbovi  a ten je předal Stinglovi po jeho návratu z cesty kolem světa.

Lékařská vyšetřená dopadla dobře. Když jsem ho opět následující den navštívil, řekl mi, že podepsal reverz  a ihned odlétá do Mexika, kde má důležitá obchodní jednání. Daroval mi na závěr pro vzpomínku na společné chvíle proutěný košík, který mu věnoval Ing. Šmíd, aby nemusel na pláže chodit s kufříkem. Je to pro mě velmi cenná památka na něj a s velkou úctou ho mám uschovaný.

O jeho dalších osudech jsem se dozvěděl až v jeho dopise ze dne 19. 9.1981. Píše v něm:

„Po velice dlouhé cestě, která mne vedla po návštěvě Kuby ještě kolem celého světa, jmenovitě opět k mé hlavní lásce - americkým Indiánům - a i k mé druhé lásce - obyvatelům Oceánie, tentokráte například Mikronésie či Havajských ostrovů, a po pobytu v Asii i na Filipínách, v Thajsku, Japonsku, jsem se konečně vrátil domů do Prahy“. 

V dopise ze dne 30. 12. 1981 píše:  Drahý Otto.

K přiloženému blahopřání bych rád ještě připsal pár dalších řádek. V prvé řadě ale i na tomto listě papíru přeji ještě jednou Tobě, Tvé paní i Tvé dceři z celého srdce mnoho štěstí a radosti k začínajícímu Novému roku 1982 a děkuji Ti i za všechno přátelství, které jsi mi tak vytrvale projevoval v roce minulém a děkuji ovšem i za to, že jsem se mohl seznámit s Tvými obrázky z Peru, která mne jak etnograficky, tak archeologicky tak velice zajímají. Jinak Tě prosím, abys velice pozdravoval Šmídovy, Muzikářovy, známé v restauraci u pláže, p. konzula a jeho paní,  p. Balcara a paní Cabrerovou ze střediska KIS (Dům československé kultury na Vedadu), p. Třicátníka a dr. Kantorka  a vůbec všechny, kteří byli na mně na Kubě tak  hodní.¨

Závěr:

Setkání s Miloslavem Stinglem, legendárním cestovatelem, etnografem a spisovatelem, patří k nejvýznamnějším okamžikům mého života. Měl jsem tu čest doprovázet ho na jeho cestě po Kubě, kde jsme společně objevovali nejen krásy ostrova, ale především jeho kulturní hloubku a historické vrstvy, které Stingl dokázal neuvěřitelně poutavě interpretovat. Byl to člověk hlubokého zájmu o druhé. Měl dar empatie, dokázal naslouchat a vnímat kultury bez předsudků. Jeho hlas měl rytmus dobrodružství, každé jeho slovo neslo příběh. Každý den s ním byl jako živá přednáška – plná faktů, příběhů a osobních postřehů, které neměl nikde publikované. Jeho znalost místních reálií, jazyků i mentality byly fascinující. I obyčejná procházka po Maleconu v Havaně se díky jeho komentáři proměnila v hluboký kulturní zážitek.

Zdroje:  Osobní poznatky ve vzpomínkách po uplynulých 46 letech (1981 – 2005).

Dopisy Miloslava Stingla  Otto Horskému s uvedeným datem: 19. 09. 1981,   31. 12.1981,

 19. 2.1996,   15.7. 1997,  X.  2002,   Leden 2004,    25. 3. 2009.   27. 2. 2010.

Dopisy Otto Horského Miloslavovi Stinglovi s uvedením data sepsání: 15. 08. 1981.,  08.10.1994, 02. 10. 1997., 11. 06., 2001, 16. 12. 2001., 03. 07. 2002., 29. 12. 2002., 11. 01. 2004, 30. 03. 2009. 22. 12. 2015.

Novoročenky Miloslava Stingla s doprovodným textem na zadní straně z následujících let: 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2015

Adam Chroust (2016): Miloslav Stingl. Biografie cestovatelské legendy. Jota, s.r.o., 2016.

ISBN 978-80-7462-870-2.

Dovětek:

Miloslav Stingl se narodil 19. 12. 1930. Zemřel 11. 5. 2020. Na podrobnosti o něm, o jeho životě a cestách, odkazuji na uvedenou velmi ceněnou bibliografii od Adama Chrousta. Kniha se stala bestselerem roku a získala řadu ocenění, včetně ceny Magnesia Litera.

Není jeho vinou, že tam chybí Kuba z roku 1981.  Buď zmizely jeho pověstné kufry z této zahraniční cesty, nebo, jak uvádí Stingl ve svém dopise ze dne 02. 07. 2002, vše se ztratilo po nenadálém úmrtí jeho tajemníka, včetně mých zapůjčených fotografií, knihy Peruánské postřehy, kterou jsem mu daroval, prostě všechno. Veden snahou o zachování jeho krátké, ale bohaté epizody roku 1981, se pokouším to napravit, Ale 46 roků od té doby je přece jen mnoho na zapamatování přesného datování událostí. Konzultoval jsem je s Ministerstvem zahraničních věcí, s konzulátem v Havaně a všude možně, dostal jsem však vždy zápornou odpověď. Po revoluci prý bylo vše skartováno. Stinglem zmiňovaní lidé, se kterými se setkal nebo je kontaktoval na Kubě a zmiňuje je ve svých dopisech, všichni již zemřeli. Jeho přítel z Prahy Ing. Otakar Vrba, jenž Stinglovi po jeho návratu z cesty kolem světa v září roku 1981 předal mnou slíbené fotografie, také již není mezi námi. Zmiňovaný Ing. Šmíd zahynul při autohavárii, RNDr. Muzikář zemřel, jsem tedy snad jediný člověk, který může podat o této cestě svědectví.

Protože můj věk na mě již doléhá, dohodl jsem se s autorem bibliografie Adamem Chroustem, že převezme do správy veškerou originální dokumentaci, uvedenou ve zdrojích a učinili jsme o tom spolu zápis.

Případné dotazy proto směrujte na Adama Chrousta, který také má právo rozhodnutí o jejich osobním využití pro mediální prostředky, nebo je poskytnout případným badatelům či historikům k nahlédnutí.

 Otto Horský, 08. 09. 2025

Poznámka: Fotografie k článku viz přiložené FOTOALBUM