Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za záhadami soch Moai - Velikonoční ostrov

Za záhadami soch Moai - Velikonoční ostrov - Rapa Nui - Te Pito o Te Henua

Text a fotografie: Otto Horský

Behind the mysteries of Moai statues -  Easter Island

Detrás de los misterios de las estatuas Moai - Isla de Pascua

   Pokud cestujete do Chile, určitě nezapomeňte navštívit Velikonoční ostrov. Je to celkem jednoduché, jen si musíte zajistit letenku ze Santiago de Chile do Easter Island již v Evropě, rozhodně ne až na místě. Lety na Velikonoční ostrov jsou z ekologických důvodů a kvúli ochraně  přírody velmi limitované, snad jen dvě letadla týdně. Celkem navštíví každoročně tento ostrov jen 80 000 lidí. Zájem je obrovský,  my jsme měli letenky zajištěny asi rok předem. Jejich cena tam a zpět byla 783 EUR.  Vzdálenost ostrova od jihoamerického kontinentu je kolem 3700 km. Letadlo společnosti LAN AIRLINES  ji uletí asi za 5 hodin. Je to jeden z nejizolovanějších kousků pevniny na světě. Další nejbližší obydlený ostrov Pitcairn  je ve vzdálenosti 2075 kilometrů. S málokterým místem na světě je spjato tolik mýtů a záhad, jako právě s Velikonočním ostrovem. Protože jsme byli očekávanými hosty, dostali jsme hned po příletu kolem krku květinové věnce  z květů tiare a byli přepraveni do hotelu Cabaňas Rapa Nui Orito nedaleko od letiště. Ubytování v přízemní dřevěné budově typu bungalovu bylo velmi příjemné a osvěžující, pohled na noční oblohu zcela posetou hvězdami pro nás Evropany přímo neskutečný. Můj jednolůžkový pokoj včetně snídaně stál na jednu noc 86 USD, třílůžkový pokoj pro zbytek účastníků 160 USD. Protože jsme na prohlídku ostrova neměli více času než odpoledne po příletu a druhý den dopoledne do odletu, pronajali jsme si za 80 USD poloterénní automobil a  navštívili a zdokumentovali všechny významné archeologické a přírodní skvosty.Mě jako inženýrského geologa zajímaly zejména otázky spojené s výrobou a přemísťováním záhadných soch Moai. 

   Velikonoční ostrov je místními domorodci nazýván Te Pito o te Henua, což znamená Pupek světa, nebo také Rapa Nui – Velká země. Tedy, v žádném případě se o velkou zemi nejedná, neboť celý ostrov má jen 163 km2 a počet obyvatel dosahuje podle posledního sčítání  jen 3791. Z tohoto počtu je 60% původních Rapanuiců, kteří jsou podle posledních výzkumů polynéského původu. Zbylých 40% tvoří zejména přistěhovalci z Chile. Obyvatelé jsou křesťanského vyznání a hlásí se ke katolické církvi. Na Velikonočním ostrově je skoro 100% gramotnost a dá se říci, i slušná úroveň znalostí o světě a dobrý stupeň kulturní vyspělosti. Dokonce se nám při večeři v hlavním městě v  Hanga Roa přihodila následující zajímavost: Dali jsme se do řeči s majitelkou restaurace a zeptala se nás zdvořile, odkud pocházíme. Když jsem odpověděl, že jsem z České republiky, s údivem zakroutila hlavou a sdělila nám, že její syn právě přiletěl z Prahy, kde několik měsíců studoval na filmové akademii. „Nevěříte“? Odběhla a sundala se stěny papírovou stokorunu, kterou jí syn přivezl jako dárek. Skutečně, svět je dnes opravdu malý. Na ostrově všichni mluví úředním jazykem, jímž je španělština, domorodé obyvatelstvo však mluví i původním jazykem rapanui, který se snaží udržovat jako kulturní dědictví.

   Velikonoční ostrov leží v Tichém oceánu ve východní Polynésii a je spravován státem Chile. Je vulkanického původu, několik vyhaslých vulkánů vystupuje nad zvlněný terén ostrova, většinou pokrytý travnatou plání, sem tam i jiným keřovitým porostem nebo občasnými  palmami. S vulkanickým původem ostrova jsme se seznámili pohledem do 300 metrů hlubokého  kráteru Rano Kau. Pro mě jako geologa to byl opravdu neobvyklý zážitek. Většina původních lesů a stromů byla již dávno vykácena původními obyvateli. Nejvyšší horou je Maunga Terevaka s výškou 507 metrů. Pobřeží je lemováno strmými útesy, v jednom ze zálivů je nádherná jemně písčitá pláž Anakena, Ahu Togariky, chráněná řadou soch Moai. Když jsme tento záliv navštívili, před sochami stála místní policistka a dala se semnou  do řeči. Vysvětlila mi, že každoroční vítr během bouří pohybuje pískem a minulý rok byly Moai v tomto místě skoro zcela zaváty. Kolik soch dosud zůstává pohřbeno, ani sami nevědí. Klima na ostrově je mírné, s teplotami mezi 20 až 250C.

   Existenci dávné vyspělé kultury dokládají  obří kamenné sochy Moai a obrázkové písmo dochované na dřevěných destičkách. Tyto sochy dnes patří k největším světovým záhadám,  jelikož se dosud nepodařilo zjistit, proč byly vytesány a rozmístěny po celém ostrově a k jakému účelu sloužily. Ostrov osídlilo polynéské obyvatelstvo již někdy v prvním tisíciletí. Pro Evropany byl  objeven až v roce 1722 na velikonoční neděli nizozemským mořeplavcem Jacobem Rogge-veenem. Postupně ostrov začali prozkoumávat také Francouzi, Rusové a Američané. V roce 1862 bylo původní obyvatelstvo vyvražděno nebo odvlečeno do otroctví peruánskými nájezdníky. V roce 1888 připadl ostrov pod správu Chile. Od 19. století probíhá na ostrově archeologický průzkum a ve 20. století se začalo také s rekonstrukcí soch Moai. Při té příležitosti se musím zmínit o mém hovoru a rapanuikou Lili u tajemných soch Moai u Ahu Tangariky. Kritizovala, že všichni turisté se dívají pouze na vystavené sochy na kamenných podstavcích a projdou bez povšimnutí kolem obrovské hromady zpřeházených hlav a trupů Moai na pobřeží. „Toto je původní a dosud neobjevené bohatství rapanuiců  a ne ty sochy restaurované a postavené na podstavec až v minulém století“. Lili byla celá obsypaná bodlinami, jak procházela mezi keři a umně si je vytahovala z nohou, protože chodí bosa. Při východu brankou ze střeženého areálu Henga Roa mě zatarasila cestu malá rapanuika s pejskem. Dala mu příkaz, aby mě ven nepustil, dokud jí něco nedám. Když pejsek neposlechl, ona sama spustila opravdový štěkot a cenila na mě své zoubky. Když jsem ji obdaroval sladkostmi, otevřela mi milostivě cestu k odchodu.

mala-rapanuika.jpg   Kdysi zde žilo více než 10 000 lidí. Díky postupnému „vykořistění“ ostrova a z toho důvodu nedostatku potravy přešli na kanibalismus. Původní civilizace vymřela. Nová generace Polynésanů si však udržela své pevné tradice a ani evropská kolonizace je nepokořila. Rapa Nui stále žije! Na Rano Raraku jsme se setkali s mysteriózními sochami, které upírají pohled na nekonečný oceán. Všechny ostatní na ostrově  mají pohled upřený na pevninu. Původ soch Moai zůstává stále nevyřešeným tajemstvím opředeným legendami a pověstmi. Dnes téměř celé území ostrova pokrývá národní park Rapa Nui, patřící na seznam kulturního dědictví UNESCO.  Existuje několik teorií a domněnek, odkud pocházejí původní obyvatelé, co je inspirovalo ke vzniku soch a jak je navzdory jejich velikosti transportovali z kamenolomu  Rano Raraku až na místo určení. Měly sochy představovat zemřelé předky nebo bohy, ke kterým se domorodý lid modlil, a nebo byly „jen“ kamennými strážci ostrova? Jak se podařilo tak obrovské kusy kamene vážící desítky tun vztyčit na kamenné podstavce? Pomáhaly jim při tom mimozemské civilizace?

Vlastní postřehy

   O Velikonočním ostrově dnes existuje hodně literatury nejen v cizích jazycích. A nejen to, český experimentální archeolog  Pavel Pavel se tak dlouho zamýšlel nad sochami Moai, až je naučil chodit a napsal o tom nádhernou knihu. Můj článek tedy nemá být odborným shrnutím dosavadních výsledků šetření a studií o záhadách ostrova, ale měl by presentovat  pouze můj osobní názor, některé postřehy zejména z  pohledu geologa či ekologa. Velikonoční ostrov je do jisté míry modelovou situací celé naší planety země. Tedy jen obrazně. Ale můžeme zde nalézt určité varovné paralely, co by se mohlo s naší zemí stát v blízké budoucnosti. Představme si, že někdy mezi X až XIII stoletím se nějakým způsobem dostali na ostrov první usedlíci. Dle pověstí pocházeli z kontinentu, nebo spíše řekněme z nějakého velkého ostrova, kterému hrozil postupný zánik, neboť se ponořoval stále hlouběji do moře. Tento proces postihuje některé ostrovy i dnes, tedy na tom není nic podivného. Ponechme stranou stálý spor, jestli  první osadníci přišli z francouzské  Polynésie, někde z oblasti Markézských ostrovů, nebo z oblasti Jižní Ameriky. Tomu prvnímu napovídá genetická podobnost rapanuiců s Polynésany a udržující se legendy. Druhou teorii prosazoval norský archeolog Thor Heyerdahl a tuto svoji myšlenku demonstroval slavnou plavbou na balsovém voru Kon-tiky z Peru do souostroví Tuamotu, čímž prokázal možnost takové plavby a tím i osídlení Polynésie z oblasti Jižní Ameriky. Potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie se rozhodl český cestovatel a mořeplavec Eduard Ingriš. Po prvním neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I. musela být posádka po asi čtyřiceti dnech plavby zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. a tímto heroickým  činem prokázal, že úspěšná plavba jeho přítele Thora Heyerdahla nebyla jen otázkou náhody.  Rapanuiský archeolog Sergio Rapu ve snaze  prokázat původ rapanuiců z Jižní Ameriky dává do relace podobné techniky zpracování obsidiánu a  některé zemědělské praktiky, jaké  používali v Peru v téže době Mochikové. Nicméně, prováděné analýzy DNA ostrovanů jasně prokazují jejich původ ze střední a východní Polynésie a tím vnášejí nový pohled do stále trvajícího sporu o původu rapanuiců.

    Ale to jsme jen trochu odbočili. První ostrované našli na ostrově opravdový ráj. Zemi porostlou subtropickým listnatým lesem, až 18 m vysokými palmami, keři, rákosím (totora) a kapradinami, zemi s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku. Půda byla sopečného původu, tedy velmi úrodná, palmy poskytovaly ideální kmeny na stavbu kánoí a později na transport soch a také kokosové ořechy a sladkou šťávu. Moře poskytovalo ryby a zejména oblíbené delfíny, které lovili s pomocí kanoí na otevřeném moři. Tedy ideální  podmínky k tomu, aby nastal nebývalý demografický rozvoj, postupné rozvrstvení obyvatelstva na třídy. Byli mezi nimi válečníci, kněží, sochaři, řemeslníci, rybáři, zemědělci a stavitelé. Došlo k rozdělení půdy ve vnitrozemí, úrodné přímořské oblasti zabraly zejména správní a církevní orgány. Jednotlivé klany, uctívající své předky, se předstihovaly ve výstavbě soch Moai. K tomu potřebovali rapanuici hodně dřeva, které bylo nezbytné i na zakládání ohně, stavbu chatrčí  a na výstavbu rybářských lodí. Rovněž byla potřebná nová půda pro zemědělskou produkci, tak lesy i vypalovali. Kolem let 1200 až 1500 dosáhla kultura Rapanui svého vrcholu a největšího rozkvětu. Koncem XV století žilo na ostrově asi 10 000 lidí, jsou však i větší odhady, až na 30 000 lidí. To byl počátek kolapsu společnosti. Ostrov byl  zcela vyčerpán z hlediska možnosti poskytování přijatelných životních podmínek pro tolik obyvatel, byly vykáceny lesy, palmy, jejichž poslední spadlá semena sežraly krysy, které sem byly prvními osadníky zavlečeny, ovce neměly co spásat, ptáci a drobná zvířata byla snědena, nastala pravděpodobně i velká dlouhodobá sucha, která pronásledovala i jiná území naší země. Z ostrova nebylo úniku. Na výstavbu lodí nebylo dřevo a i kdyby bylo, nikdo nevěděl, kde se vlastně ostrov nachází a neměli ani ponětí o námořním umění. Když nebylo co jíst, nastalo z nedostatku potravy  období kanibalismu a obyvatelé se pojídali  navzájem. Tato absolutní destrukce ekosystému pokračovala i v XVI a XVII století, takže když  5 dubna na den velikonoční v roce 1722 znovu objevil ostrov Holanďan Jakob Roggeveen a nazval ostrov Pascua de Resurrección – Velikonoční ostrov, našel na něm podle jeho odhadu již jen asi 2 až 3 tisíce zdecimovaných ostrovanů, údajně převážně mužské populace. Naše země, pokud ovšem včas nerealizujeme opatření proti neřízenému demografickému růstu, pokud se budeme chovat macešsky ke kácení lesů v Amazonii a jinde a pokud nebudeme bránit vykořisťování moře a přírody, také bude jednou zcela zdevastována a vypleněna. Není zde snad paralela s Velikonočním ostrovem?  Snad zvládneme včas vystěhování části lidstva na jiné planety?  Ostrované se odstěhovat na jiné ostrovy či na pevninu nemohli, tuto možnost bohužel promarnili a vedlo to nakonec k sebezničení. A ještě něco k sochám  Moai. Jestli je pravdou, že je ostrované tesali a stavěli k uctění svých předků, nebo v úctě k bohům, to zatím nikdo neví. Písmo z nalezených dřevěných destiček dosud rozluštěno nebylo, ústní pověsti jsou různorodé. Dá se ovšem pochopit, že při počátečním blahobytu a dobrých životních podmínkách, kde příroda více méně dávala vše sama, co potřebovali k životu, s příznivými klimatickými podmínkami (průměrná roční teplota je zde 210) dostali nápad pracovat na tesání soch Moai. Být nějakým způsobem aktivní a tvůrčí je jedna z přirozených vlastností lidských bytostí. Dali jim k tomu příkaz „bohové“, kteří slíbili, že když tak budou konat, znovu se vrátí? Nebo se s vytvářením soch začalo z jiných důvodů a uplatnila se další lidská vlastnost, soutěživost? Kdo vytvoří sochu krásnější a větší? Ať to bylo jakkoliv, když jsem si prohlédl celý ostrov a poopravil si dosavadní názor o rovinatém terénu a setkal jsem se s terénem zvlněným, kamenitým, nerovným, představa, že ostrované  naučili sochy chodit a kráčely na své místo celé kilometry, alespoň u mě vzala za své. Při nejmenším museli sochy přepravovat z místa, tedy z kamenolomu, jiným způsobem. Například posouváním po kládách z palem, pokud ještě nebyly zcela z ostrova vymýceny. Vlastní postavení sochy a její konečnou instalaci, připouštím, bylo možno dokončit kráčením, jak nás o tom první přesvědčil Pavel Pavel.

Záhada pohřbených soch Moai

Koncem roku 2013, krátce po mém návratu z Velikonočního ostrova, jsem dostal prostřednictvím elektronické pošty od několika přátel v českém jazyce následnou informaci:

TO JE ŠOK PRO CELÝ SVĚT – NEVYSVĚTLITELNÉ - Nikdo netušil, že sochy na Velikonočním ostrově mají těla pod zemí.

Informace byla doprovázena několika fotografiemi z internetu, které uvádím.  Na tuto zprávu jsem reagoval odpovědí, že nejde o žádný nový objev ani záhadu, a že jsem to již popsal po svém návratu z Velikonočního ostrova v časopise DERMA 3.Tisícročja, 1-3/2013, v článku Ipras a návštěva Velikonočního ostrova. V něm uvádím, že jde o zcela přirozený geodynamický proces, při němž jsou sochy vychylovány a postupně pohřbívány  hlinito-písčitými sutěmi pohybujícími se po svazích a na jiných místech i poletujícími písky při větrných bouřích.

     Některé sochy jsou skutečně do půl pasu i hlouběji pohřbeny, tedy několik metrů jich spočívá pod zemí. Pod kamenolomem na lokalitě Rano Raraku je jich možno vidět v tomto stavu hned několik. Archeoložka Jo Anne van Tilburg z kalifornské univerzity s týmem místních archeologů jich zde vykopala několik a zjistila, že pod kamenolem se jich nachází asi 150, pohřbených do hloubky několika metrů tak, že jim vyčnívají jen hlavy nebo torza těl. Jejich výška dosahuje až deseti metrů a váhy až 80 tun.Van Tilburg zjistila, že sochy byly zvednuty na stejných místech, kde byly pohřbeny a byly postaveny na kamennných podstavcících. Pro jejich zvednutí byly na sochách vyvrtány otvory a vodící lišty pro lana. Také bylo nalezeno množství zbytků barviv, jimiž sochy zdobili podobně jako svá těla. Její závěr zněl, že nebyly pohřbeny člověkem záměrně, z nějakého neznámého, záhadného  důvodu, ale k jejich zavalení zapracoval čas. Toho si zřejmě autoři nevysvětlitelné šokující zprávy nevšimli. Kromě toho nalezli na místě kamenná nářadí k tesání soch a jemná nářadí  z obsidiánu a bazaltu k jemnému vypracování detajlů. Jestli Van Tilburg využila souboru odkrých vrstev i ke studiu rostlinných či jiných zbytků v nich, mi není známo, ale mohlo by přispět k objasnění stáří pohřbených soch. Pokud se týče dalšího monitorování suťového pole a pohybu soch na svazích, bylo by třeba  zabudovat do svahu a na skálu výše ve svahu pevné body a provádět systematická topografická či jiná měření.

     Výše uvedená šokující zpráva je tedy vysvětlitelná. Co snad chybí, je pohled geologa znalého průběhu geodynamických přírodních procesů, které stále probíhají a čas je jejich přílelem.Mezi ně patří působení  teplotních změn, vody, větru a dalších vlivů, způsobujících zvětrávání a rozpad skalních hornin na hlinito kamenité sutě, které se v důsledku gravitačních sil pohybují po svazích.

Zde je tedy vysvětlení zcela jednoduché – po svahu se posouvají hlinito-kamenité sutě z postupně zvětrávajícího skalního masivu, který se nachází výše ve svahu. Povrchové vrstvy těchto jílovito hlinitých sutí a zvětralin se pohybují po svahu účinkem pomalého plastického přetváření, které má charakter ploužení. Při těchto pohybech se zpravidla nevytvářejí zřetelné smykové plochy, ale širší zóna, v níž dochází k dílčím posunům. Pohyby jsou omezeny více méně na povrchovou vrstvu, jejíž mocnost zřejmě nepřesahuje hloubku, do níž zasahují změny teploty a vlhkosti způsobené klimatickými vlivy během roku. Přesto, jak jsem již uvedl, postupné plastické přetváření celého svahu ploužením je rovněž více než pravděpodobné a to by mohlo  zasahovat do větších hloubek, posouvajíce sochy bez jejich znatelného vychýlení z vertikální polohy do nižších poloh.

     Je zde však ještě jeden problém. Když začali Rapanuici před staletími v kamenolomu sochy vytesávat, bylo již pod ním suťové pole? Je to více než pravdělodobné.Také je pravdělodobné, že odpad při otesávání soch sypali dolů, na suťové pole, které tím zatěžovali a při jeho větších objemech svah dostávali do plouživého pohybu. Protože v tomto kamenolomu vytesali stovky soch, materiálu jistě bylo značné množství. Dá se předpokládat, že první sochy nebyly gigantikých rozměrů a naučili se je rozmisťvat na různých částech ostrova. Soutěživost mezi různými klany však vedla k tomu, že sochy byly stále větší a těžší. Vždyť ta největší, která leží v kamenolomu Rano Raraku  jako vytesaný ale  nevyzvednutý  monument, má výšku 21,8  metrů a váhu 270 tun. Gigantické sochy přesahující výšku deseti metrů, to již byl opravdu velmi náročný problém, rozmístit je po celém ostrově. Proto většina z nich byla zahloubena a umístěna pod kamenolomem v suťovém poli.

     Pohyb svahových sutí některé mělce založené sochy vychýlil z vertikální polohy, některé se i zřítítily a jsou postupně zasypávány pohybujícími se sutěmi čí vátými písky. V důsledku gravitace jsou posouvány po svahu. Pokud se jednalo o sochy gigantických rozměrů, pak je zřejmé, že musely být založeny s ohledem na zajištění jejich stabilty do větší hloubky. Mocnost sutí je zřejmě značná. U žádné z vykopaných soch nebylo zjištěno, že by byly založeny do pevného skalního podkladu, ale byly v dané hloubce postaveny  na kamenné podstavce..U nich nedošlo k viditelnému vychýlení z vertikální polohy, i když jejich pomalý pohyb po svahu vzledem k platickému plouživému pohybu nevylučuje, že se nenacházejí v původní poloze, ale byly  při zachování vertilality po svahu. poněkud posunuty.

     Rapanuici jistě měli zkušenost, do jaké hloubky sochy vzhledem k jejich výšce a váze  založit. Rozhodně to ale nebylo tak, že by většina těla byla záměrně pod zemí a ponechána nad zemí jen hlava či svrchní část těla.

vykopove-prace-soch-moai.jpg

    Výkopové práce soukromého projektu Holanďanky  Jo Anne Van Tiburgové (2011) ve spolupráci s rapanuiským umělcem Cristiánem Arévalo Pakaratim potvrzují moji hypotézu o postupném zasypání spodní části těla některých soch sutěmi a prachem či pískem. Některým sochám Moai  dnes ční nad povrch pouze hlavy.

     Na jiných místech ostrova, kde se sochy nevyskytují ve svahu v suťovém poli a byly postaveny na povrchu na kamenné podstavce, mohlo dojít k jejich částečnému pohřbení vátými písky. Zcela náhodou jsem se o tom přesvdčil na pobřeží pláže  Anakena, kde byly sochy částečně pohřbeny vátými písky. Jak mi vysvětlila místní strážkyně, při velkých bouřích se dostávají do pohybu jemné písky z pláží a z jiných oblastí mořského pobřeží a rovněž přispívají k jejich pohřbívání. Zde se tak stalo při velké bouři ke konci roku 2012. Navštívl jsem  Velikonoční ostrov začátkem roku 2013, kdy sochy právě znovu odkrývali.

    A na závěr ještě pohled geologa: Velikonoční ostrov je vulkanického původu a je budován převážně pyroklastickým materiálem a je tam zachováno několik vulkanických center. V zásadě je tvořen třemi sopkami: Maunga Terevaka, která tvoří největší část tělesa ostrova, Poike, tvořící východní poloostrov a Rano Kau, formující jihozápadní výběžek ostrova. Tyto tři sopky se v průběhu geologických procesů spojily lávovými proudy a daly celému ostrovu zhruba trojúhelníkový tvar. Na ostrově je dále množství menších, pobočných sopečných kuželů; jen sopka Teravaka jich má více než 100. Dva z nich, Rano Raraku a Puna Pau se v době osídlení polynéským obyvatelstvem staly významnými lomy a jejich tufy výborným materiálem pro sochy Moai. Lávové toky vytvořily na ostrově množství jeskyní, které zdevastovaným obyvatelům sloužily jako úkryt před kanibaly.  Dnes jsou sopky na ostrově neaktivní. Odhaduje se, že poslední aktivita byla ukončena asi před 100 000 lety.

  http://www.nationalgeographic.com.es/historia/actualidad/los-moais-enterrados-de-la-isla-de-pascua-salen-a-la-luz_6298

 

Fotografická příloha:

cestou-ke-krateru.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou ke kráteru Rano Kau.rano-kau.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Majestátní sopečný kráter vulkánu Rano Kau.   povalena-socha.jpg     

      S povalenými sochami  je možno se setkat na mnoha místech ostrova. Postupně dochází k jejich rekonstrukci.stara-rapanuika.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rapanuika Lili vypráví,  že největší bohatství se  skrývá na hromadě pohozených  a pohřbených soch Moai před námi, ne na kamenných podstavcích.

moai-v-kamenolomu.jpg

 

 

Sutě posouvající se po svahu pod vulkánem  Rano Raraku povalují  sochy  Moai nebo je i postupně pohřbívají. Na  svazích je možné dosud nalézt údajně 397 soch, z nichž mnohé dosahují výšky 10 až 12 metrů. Nachází se zde i největší socha na ostrově o výšce 21,8 metru a hmotnosti okolo 270 tun.moai-te-tokonga-el-gigante-rano-raraku-isla-de-pascua.jpg

 

Největší socha na Velikonočním ostrově v kamenolomu Rano Raraku  nebyla nikdy po vytesání vyzvednuta. Dá se předpokládat, že její předpokládaná váha 270 tun přesahovala  technické možnosti vyzvednutí.ahu-tongariky.jpg

 

Ahu-Tongariki ve východní části ostrova, plošina je asi 2 metry vysoká a je na ní umístěno 15 soch.teriálem k výrobě soch byly především sopečné trachytové tufy, ale k jejich zhotovování byly používány i jiné horniny, jako např. mugearity nebo pemza. Největší „sochařská dílna“ byla na vnějších svazích a uvnitř kráteru Rano Raraku, ale sochy vznikaly i na jiných místech ostrova.ahu-tongariky-i.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Celkový pohled na sousoší Ahu Tongariky, jemuž vévodí při vstupu do areálu obří socha Moai.sochy-na-anakena.jpg

 

 

 

 

 

Pláž s jemným bělošedým pískem v zátoce Anakena poskytuje velmi příhodné  podmínky k rekreaci. Při velké větrné smršti v roce 2012 byly sochy částečně pískem zasypány.plaz-anakena.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pláž Anakena poskytuje výborné podmínky k rekreaci. Při velkých větrných smrštích se však písky dostávají do pohybu a ohrožují sochy Moai.

Dále viz FOTOALBUM, Za záhadami soch Moai - Velikonoční ostrov.

See also PHOTOALBUM, Moai-Easter Island statues.

Vea también PHOTOALBUM, estatuas de la isla de Moai-Pascua.

Voir aussi PHOTOALBUM, Moai-Easter island statues.

Veja também as estatuas da FOTOALBUM, Moai-Easter Island.

Смотрите также ФОТОАЛЬБОМ, статуи острова Моай-Пасха.

انظر أيضا فوتوالبوم، التماثيل جزيرة موي الفصح.

另見PHOTOALBUM,Moai - 復活節島雕像。

 

Behind the mysteries of the statues Moai - Easter Island - Rapa Nui - Te Pito o Te Henua

English version
 
If you are traveling to Chile, sure to be sure to visit the Easter Island. It's quite simple, you just have to get a ticket from Santiago de Chile to Easter Island already in Europe, definitely not in the spot. Easter Island flights are ecologically limited and due to nature conservation, there are only two planes a week. Every year only 80,000 people visit this island. The interest is enormous, we had tickets booked about a year in advance. Their price back and forth was 783 EUR. The island's distance from the South American continent is around 3700 km. The LAN AIRLINES aircraft will fly it in about 5 hours. It is one of the most isolated parts of the mainland in the world. Another closest inhabited island of Pitcairn is 2075 kilometers away. With so many places in the world, so many myths and mysteries are connected, as with the Easter Island. Because we were guests, we got flowering wreaths of tiare flowers right after arrival around the neck and were transported to Cabana Hotel Rapa Nui Orito, not far from the airport. Accommodation in a bungalow ground floor bungalow was very pleasant and refreshing, the view of the night sky full of stars for the Europeans, which is absolutely unreal. My single room including breakfast was for one night 86 USD, triple room for the rest of the participants 160 USD. Because we did not have more time to explore the island than the afternoon after arriving and the next morning in the morning, we rented a half-hourly car for $ 80 and visited and documented all the important archaeological and natural treasures. As an engineering geologist, I was particularly interested in production and relocation issues mysterious statues of Moai.

   Easter Island is a native native called Te Pito o te Henua, which means Puppet of the World, or Rapa Nui - Great Earth. So, in no case is a big country, because the whole island has only 163 km2 and the population has only 3791 according to the latest census. Of these, 60% of the original Rapanuic are, according to recent research, of Polynesian origin. The remaining 40% are mainly immigrants from Chile. The inhabitants are of the Christian faith and report to the Catholic Church. Easter Island is almost 100% literate, and a good level of knowledge about the world and a good degree of cultural maturity can be said. Even at dinner in the capital of Hanga Roo, the following thing happened: We talked to the restaurant owner and asked politely where we came from. When I replied that I was from the Czech Republic, she shook her head in amazement and told us that her son had just arrived from Prague, where he studied for several months at the Film Academy. "Do not believe"? She ran away and took off the walls of the paper stomach that her son had brought her as a present. Indeed, the world is really small today. On the island everyone speaks the official language, which is Spanish, but the indigenous population speaks also the native language of the rapanui who is trying to maintain it as a cultural heritage.
 
   Easter Island lies in the Pacific Ocean in eastern Polynesia and is administered by the state of Chile. It is volcanic in origin, a few extinct volcanoes rise above the wavy terrain of the island, mostly covered with grassy plains, here with other shrubs or occasional palms. With the volcanic origin of the island, we met the view of the 300-meter deep Rano Kau crater. For me, as a geologist, it was a really unusual experience. Most of the original forests and trees have long since been slaughtered by indigenous peoples. The highest mountain is Maung Terevak, 507 meters high. The coast is lined by steep cliffs, in one of the bays there is the beautiful sandy beach Anakena, Ahu Togarika, protected by a series of Moai statues. When we visited this bay, a local cop stood in front of the statues and spoke. She explained to me that the annual wind was moving through the sand during the storm, and last year Moai was almost completely in this place. How many statues still remain buried, even they do not know. The climate on the island is temperate, with temperatures between 20 and 250C.

   The existence of ancient mature culture is evidenced by the giant stone statues of Moai and the pictorial font preserved on wooden plates. These sculptures today are one of the world's greatest mysteries since they have not yet been able to find out why they have been carved and deployed all over the island and for what purpose they served. The island has populated the Polynesian population sometime in the first millennium. For Europeans it was discovered only in 1722 on Easter Sunday by the Dutch sailor Jacob Rogge-veen. Gradually, the French, the Russians and the Americans also began to explore the island. In 1862, the indigenous people were slaughtered or taken into slavery by peruvian perpetrators. In 1888, the island fell under the administration of Chile. Since the 19th century, an archaeological survey has been carried out on the island and the Moai statues have been restored in the 20th century. On that occasion, I must mention my conversation and the rapuka Lili at the mysterious statues of Moai at Ahu Tangarika. She criticized all the tourists looking only at the exposed statues on the stone pedestals, and they went unnoticed around the huge heap of moai heads and Moai's hulls off the coast. "This is the original and still unrecognized wealth of rapanuos and not the statues restored and built on the pedestal until the last century". Lili was full of spikes as she walked through the bushes and dragged her legs out of her legs because she was walking barefoot. At the exit gate of the guarded Henga Roa area, a small raped man with a dog blocked me. She gave him an order not to let me out unless I gave her anything. When the boy did not obey, she had really barked herself and valued my teeth. When I gave it with sweets, she opened my way to leave.
  
   More than 10,000 people lived here once. Thanks to the gradual "exploitation" of the island, and because of the lack of food, they have switched to cannibalism. The original civilization died out. The new generation of the Polynesians, however, has maintained its solid traditions, and even the European colonization did not hurt them. Rapa Nui still lives! At Rano Rarak, we encountered mysterious sculptures that dwell on the endless ocean. All others on the island have a gaze on the mainland. The origins of the Moai statue remain an unresolved mystery with legends and legends. Today almost the entire territory of the island covers the Rapa Nui National Park, a UNESCO World Heritage Site. There are several theories and hypotheses from where the original inhabitants came from, what inspired them to create sculptures and how, despite their size, they transported from the Rano Raraku quarry to the destination. Did the sculptures represent the dead ancestors or the gods to which the indigenous people prayed, or were they only the stone guardians of the island? How did such huge pieces of stone weighing dozens of tons erect on the stone pedestals? Did they help them in extraterrestrial civilization?

Own insights

   Easter Island has a lot of literature today, not only in foreign languages. And not only that, the Czech experimental archeologist Pavel Pavel had so long been thinking about the statues of Moai when he learned to walk and wrote a wonderful book about it. So, my article should not be an expert summary of the results of surveys and studies of the mysteries of the island, but it should only present my personal opinion, some observations, especially from a geologist or environmentalist perspective. Easter Island is, to a certain extent, the model situation of our planet. So only figuratively. But we can find some warning parallels that could happen to our country in the near future. Imagine that somewhere between the X-XIII century somehow the first settlers arrived on the island. According to the legend, they came from the continent, or rather from a large island that was threatened with gradual extinction, as it dived deeper and deeper into the sea. This process affects some islands today, so there is nothing strange about it. Let us leave aside the constant dispute that the first settlers came from French Polynesia, somewhere in the area of ​​the Markesian Islands, or from South America. This is the first to suggest the genetic similarity of the rapaneans with the Polynesians and the legends. The second theory advocated Norwegian archaeologist Thor Heyerdahl and his idea to demonstrate this famous voyage on the balsa raft Kon-tics from Peru to the Tuamotu archipelago, thus proving the possibility of such a voyage and thus the settlement of Polynesia from South America area. To confirm Heyerdahl's theory of the migration of the native inhabitants of Peru to Polynesia, Czech traveler and sailor Eduard Ingris decided. After the first unsuccessful attempt on the balsa raft, Kantuta I, the crew had to be rescued by an American ship for about forty days. In 1959, the voyage was successfully repeated on the raft of Kantuta II. and through this heroic act he has shown that the successful cruise of his friend Thor Heyerdahl was not just a matter of coincidence. The Rapan archaeologist Sergio Rapu, in an attempt to prove the origins of the rapaneans from South America, puts similar obsessional processing techniques and some agricultural practices used in Peru at the same time by the Mochiks. However, DNA analysis of the islanders clearly shows their origins in Central and Eastern Polynesia, bringing new insights into the ongoing dispute over the origins of the rapanucians.
The mystery of the buried statues of Moai
At the end of 2013, shortly after my return from the Easter Island, I received e-mail from several friends in the Czech language following information:

THIS IS A SHOW FOR THE WORLD - UNREGULAR - No one knew that the statues on the Easter Island had bodies under the ground.

The information was accompanied by a few photos from the internet I mentioned. I responded to this message by saying that there is no new discovery or mystery and that I have already described it after my return from the Easter Island in DERMA 3.Tisícročja, 1-3 / 2013, Ipras and Easter Island. I mention that it is a completely natural geodynamic process in which the statues are deflected and gradually buried by sand-lime sandstone moving along the slopes and elsewhere by the flying sands in windstorms.

     Some of the statues are actually buried even more deeply in half-waist, that is, a few meters below ground. Below the quarry at Rano Raraku, there are several of them in this state. Archeologist Jo Anne van Tilburg of the University of California, with a team of local archaeologists, dug some of them here and found that under the quarry there are about 150, buried within a few yards so that only the heads or torso of the bodies protrude. Their height reaches up to ten meters and weighs up to 80 tons. Van Tilburg found that the statues were raised in the same places where they were buried and built on the stone footstools. Ropes and guide rails for the ropes were drilled on their statues to raise them. Also, a number of dyestuffs have been found to decorate sculptures similarly to their bodies. Her conclusion was that they were not buried intentionally, for some unknown, mysterious reason, but had time to embroider them. It seems that the authors have not noticed the unexplainable shocking news. In addition, stone tools for sculpting sculptures and delicate tools from obsidian and basalt were found on the spot to fine detail. If Van Tilburg used a set of bare layers to study plant or other remains in them, I do not know it, but it could help to clarify the age of buried statues. As for further monitoring of the scrubfield and the movement of sculptures on the slopes, fixed points should be built into the slope and rock on the slope, and systematic topographical or other measurements made.
     The shocking message above is therefore explicable. What is perhaps missing is the view of a geologist who knows the course of geodynamic natural processes that are still in progress and time is their arrival. These include the effects of temperature changes, water, wind and other influences causing the rocks to break down and rocky on clay stony slabs. as a result of the gravitational forces moving along the slopes.

Here, the explanation is quite straightforward - along the slope, the clay-stony sutures of the gradually rolling rock mass, which are located uphill on the slope, move. Surface layers of these clay clay rubbers and weatherations move along the slopes by the effect of a slow plastic deformation that has the character of a breeze. These movements generally do not produce distinct shear areas, but a wider zone in which there are partial shifts. Movements are more or less limited to a surface layer whose thickness does not seem to exceed the depth to which the changes in temperature and humidity caused by climatic influences during the year affect. Yet, as I have already said, the gradual plastic deformation of the entire slope by bending is also more than likely and it could interfere with larger depths, scrolling sculptures without their noticeable deviation from the vertical position to the lower positions.
But there is one more problem. When Rapanuici began to carve out hundreds of years ago in the quarry of the statue, there was already a debris underneath it? This is more than likely. It is also probable that scraping waste sculptured down, on the debris field, which would put pressure on it, and at its larger volumes the slope would get into pliable motion. Because hundreds of sculptures were carved in this quarry, there was a considerable amount of material. It can be assumed that the first statues were not of giant dimensions and learned to place them on different parts of the island. Competition between the different clans, however, has led to the sculptures becoming larger and heavier. The largest one, located in the Rano Rarak quarry as a carved but not raised monument, has a height of 21.8 meters and a weight of 270 tonnes. Gigantic sculptures exceeding 10 meters, it was a very challenging problem to distribute them all over the island. That is why most of them were recessed and placed under a quarry in the rubble field.
     The movement of the slope sculptured some shallowly-based sculptures swung from the vertical position, some collapsed and were gradually filled with moving sutures and sands. Due to gravity, they are shifted downhill. If it was a sculpture of gigantic proportions, then it was obvious that it had to be based in order to ensure its stability to a greater depth. The strength of the debris is obviously considerable. None of the excavated sculptures were found to be based on a solid rock substrate but were built at a given depth on the stone pedestals. There was no visible deviation from the vertical position, although their slow movement along the slope to the flat, flattened motion does not exclude that they are not in the original position but were in keeping with verticality on the slope. somewhat shifted.
     Rapanuicians surely had experience of the depth of the statue due to its height and weight. But it was not so much that most of the body was deliberately underground, leaving only the head or upper part of the body above the ground.
The excavation work of a Dutch project by Joan Anne Van Tiburg (2011), in collaboration with Rapanese artist Cristián Arévalo Pakaratim, confirms my hypothesis about the gradual filling of the lower part of the sculpture with scrapes and dust or sand. Some Moai sculptures are just above the surface of the head.
     In other places on the island, where sculptures do not appear on a slope in a fallow field and were built on the surface on stone bases, they could be partly buried in wilder sands. It was a coincidence that I found myself on the shores of Anakena beach, where the statues were partly buried by the sands. As the local guard explained to me, the great storms of fine sand from the beaches and other coastal areas of the sea shore and also contribute to their burial. This was the case in the great storm at the end of 2012. Visiting the Easter Island at the beginning of 2013, when the statues just reopened.
    And finally, a geologist's view: The Easter Island is of volcanic origin and is built mainly of pyroclastic material and there are several volcanic centers preserved there. Basically, it is made up of three volcanoes: Maung Terevak, which forms the largest part of the island's body, Poike, forming the eastern peninsula and Rano Kau, forming the southwest ridge of the island. These three volcanoes merged with the lava flows during the geological processes and gave the entire island roughly a triangular shape. On the island there are also a number of smaller, adjacent volcanic cones; only the Teravaka volcano has more than 100. Two of them, Rano Raraku and Puna Pau, have become important quarries with the Polynesian population at the time of settling by the Polynesian population, and their tuffs are an excellent material for the Moai statues. The lava flows created a number of caves on the island, which served as a shelter to the devastated inhabitants of the cannibal. Today the volcanoes on the island are inactive. It is estimated that the last activity ended about 100,000 years ago.