Jdi na obsah Jdi na menu
 


RECENZE, Diskuze, Úvody ke knihám: Review, Reseňas, Buchrezensionen, Critiques de livres

DOSLOV ke knize Milana Švihálka Stavitel přehrad
Grada Publishing ©2013

Právě jste dočetli knížku, která popisuje životní příběh mimořádného člověka. Ing.dr.Jan Čermák patřil k největším vodohospodářům, stavitelům a technikům naší země. Především to však byla lidská osobnost neobyčejného formátu. Muž, jakých je třeba, napsal by o něm Karel Čapek. Jeho osudy pokryly časově skoro celé 20.století, plné politických zvratů, převratných událostí, absurdních kotrmelců a krvavých válek. Knížka Stavitel přehrad však není jen popisem jednoho životního osudu na pozadí běhu doby. Ukazuje cosi obecnějšího, co platí za všech časů: ukazuje, co znamená v životě člověka škola a rodinná výchova, potvrzuje, že kráčet za životním snem se v konečném účtování vyplácí i tehdy, když tomu okolní podmínky neodpovídají, dokládá, že klíčový význam pro každého z nás má mimo jiné pevný životní postoj a charakter.
Milan Švihálek čerpal při psaní knížky Stavitel přehrad především ze soukromých vzpomínek, které v závěrečné fázi svého života Jan Čermák svěřil papíru, a které s velkou péčí opatruje jeho rodina. Jsou to paměti mimořádné ceny, a to i přesto, že je autor nepsal jako nějaké speciální literární dílo. Dokonce při své skromnosti ani nepředpokládal, že se jednou stanou základem knižního zveřejnění. Chtěl jen podat osobní svědectví o tom co prožil, oč usiloval, čím se trápil, čemu věřil a s čím se nedokázal smířit. U soukromých biografií se někdy stává, že sklouznou k banalitám. Jan Čermák však své vzpomínky psal s neobyčejnou erudicí, zasvěceně, poctivě, odpovědně a především pokorně. A protože žil životem tvůrčího člověka, staly se pomníkem velkých činů. Vždyť vyprojektovat a postavit přehradu je tvůrčí čin, který se podobá vztyčení katedrály. Skoro by se chtělo říci, že je zásahem do běhu světa, neboť vodní nádrž vybudovaná účelově pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou, pro průmyslové, energetické nebo zemědělské účely neplní jen tyto cíle. Je zásahem do přírodní krajiny, mění její ráz, její mikroklima a podmiňuje další pozitivní rozvoj oblasti. Jedinec nic takového nedokáže sám, existují však odvážlivci odhodlaní postavit se do čela nadšenců, kteří se o to alespoň pokusí. A jedním z nich byl právě ing.dr. Jan Čermák.
Osobní vzpomínky na ing.dr. Jana Čermáka nemám, i když jsem od roku 1960 jako inženýrský geolog na Ostravsku působil. S jeho přítelem Ing. Ladislavem Hepem, CSc z Báňských projektů Ostrava jsem častokrát přicházel do odborného styku a alespoň jeho prostřednictvím jsem se o něm, o jeho vysokých morálních, osobních a profesionálních kvalitách a o jeho zásluhách při budování přehrad v Ostravské aglomeraci dovídal. Osobní vzpomínky mě ale vážou k opakované návštěvě jeho dřevěné vily nad přehradou, v níž za léta bohaté profesionální kariéry shromáždil nejen různé poklady z osobních vzpomínek a zážitků, ale zejména cennou odbornou dokumentaci z výstavby Kružberské přehrady a dalších přehradních staveb.
Ing. Dr. Jan Čermák zpracoval v letech 1949 – 1950 s kolektivem spolupracovníků studii „Potřeba a spotřeba vody Ostravska“ v níž nejen hodnotí z hlediska budoucnosti potřebný nárůst vody pro zásobování obyvatelstva a průmyslu, ale i navrhuje a prosazuje vybudování přehrad, z nichž většina v následných letech byla postavena a jako inženýrský geolog jsem měl možnost nejen je všechny navštívit, ale podílet se u některých z nich i na řešení dílčích problémů při jejich výstavbě nebo po jejich dokončení. Největší moje pozornost byla však
vázána na dvě přehrady, u nichž o prosazení záměru jejich výstavby a významném podílu při realizaci projektu a při jejich výstavbě o velkých zásluhách ing.dr. Jana Čermáka nelze pochybovat. Jedná se o Kružberskou přehradu a o Žermanice.
Proč právě o Kružberskou přehradu? Protože ke konci šedesátých let minulého století jsem byl pověřen inženýrsko-geologickým průzkumem pro další vodní dílo na řece Moravici, pro proti toku výše ležící přehradu Slezská Harta. Právě v souvislosti s těmito pracemi jsem navštívil i „muzeum“ ing. Dr. Jana Čermáka, neboť jeho zkušenosti získané při výstavbě Kružberské přehrady měly pro nás velkou cenu z pohledu záměru vybudování přehrady na téže řece a v podobných geologických podmínkách. Návštěva jeho „muzea“ na mně učinila hluboký dojem a byla snad pro mě příkladem a počátkem toho, že i já jsem si začal zapisovat události zejména z mého profesního života a archivovat důležitou dokumentaci. V následných letech se to ukázalo jako jedině možné, jak ji zachovat, neboť jinak by skončila bez užitku ve stoupě podle hesla „Po nás potopa“. Smutnou tragédií ovšem je skutečnost, že opravdové poklady shromážděné pečlivě a s velkou láskou ing. Dr. Janem Čermákem po jeho smrti lehly popelem a na stejném místě byl vybudován rekreační objekt.
Muzeum lehlo popelem, ale zůstal a zůstane zachován jeden z největších pomníků ing. Dr. Jana Čermáka, Kružberská přehrada, s betonovou gravitační hrází vysokou 32,6 m. Jeho dílo dodnes budí opravdovou úctu a obdiv. Následné uvedení Kružberského vodovodu do provozu v roce 1958 mělo pro zásobování Ostravy pitnou vodou mimořádný význam. Do té doby bylo zásobování obyvatelstva závislé pouze na zdrojích podzemní vody a ty zejména v obdobích sucha byly nedostatečné. Velmi často docházelo k tomu, že přemíra využívání těchto zdrojů byla na úkor její kvality. Dostatečné zdroje pitné vody se tak staly limitujícím faktorem z hlediska dalšího růstu počtu obyvatel, které dynamicky se rozvíjející průmysl na Ostravsku v poválečných letech potřeboval. Právě díky nadržené vodě v Kružberské přehradě se zlepšilo nejen zásobování obyvatelstva pitnou vodou, ale zlepšila se, a to podstatným způsobem, i její kvalita. Je třeba ještě dodat, že Kružberský vodovod patřil ve své době k největším a nejmodernějším na světě.
Jedním z dalších trvalých pomníků velkého člověka, významného přehradáře ing. Dr. Jana Čermáka je i přehrada na řece Lučině u Žermanic, dokončená v roce 1958. Záměr její výstavby dr. Čermák vehementně prosazoval, protože si byl vědom její důležitosti z hlediska dalšího rozvoje nových podniků zejména hutního a energetického průmyslu a další bytové zástavby v Ostravské aglomeraci. V době uvedení této přehrady do provozu jsem ještě studoval, ale následně vzbudila u mě velký zájem z pohledu inženýrského geologa. Gravitační betonová hráz vysoká 30 m představuje neobvyklé řešení, vyvolané nutností dokončit ve zvoleném přehradním místě rozestavěnou betonovou přehradu gravitačního typu. Stavba byla zahájena budováním betonových bloků na těšinitech v levém břehu. Když se stejným způsobem začalo postupovat v pravém břehu a byly odkryty podložní jílovce pod těšinitem, nastaly vážné potíže. Výkopem pro založení hráze byl oživen uklidněný kerný sesuv (bulging), který v minulosti způsobil rozlámání mocné vrstvy těšinitů na bloky, zabořené do jílovců. Úspěšné zvládnutí této nepříjemné komplikace je vizitkou vysoké odborné úrovně českých inženýrských geologů a projektantů.
Dokončení největšího a také nejmladšího vodního díla na řece Moravici, přehrady Slezská Harta, vybudované v letech 1987 až 1997 se ing. Dr. Jan Čermák již nedočkal. Dočkal se však zahájení její výstavby a dnes by jistě byl hrdý na další nádhernou stavbu na řece Moravici,
která významným způsobem změnila ku prospěchu ráz krajiny, ve spolupráci s níže ležící Kružberskou přehradou umožnila zlepšení zásobování celé oblasti kvalitní pitnou vodou a mohli bychom jmenovat celou řadu dalších kladů velké důležitosti obou těchto staveb pro pozitivní průmyslový, energetický ale i sociologický rozvoj Ostravské aglomerace, Opavska, Bruntálska a dalších oblastí. O nových krásách této oblasti po vybudování přehrady Slezská Harta svědčí i skutečnost, že byla vybrána pro natáčení slavného velkofilmu Johanka z Arcu.
Závěrem bych rád vyslovil poděkování autorovi této publikace, Milanu Švihálkovi, že se s opravdovým zaujetím a citem k dané problematice ujal úkolu využit cenného dědictví ing. Dr. Jana Čermáka, zaznamenané ve čtyřdílné soukromé autobiografii a představit tak české veřejnosti osobnost člověka mimořádné kvality. Člověka, který by mohl a měl být vzorem pro naši a další generace odborníků, ale i dalších občanů naší vlasti. Člověka úplného, komplexního, který myslel nejen jako profesionál, ale i jako občan, člověk, i jako otec, vědom si toho, že je třeba vychovat i další generaci, která bude přinášet užitek naší společnosti. A to se mu u obou synů podařilo.

Ing. Otto Horský, CSc
inženýrský geolog

Jan Žižka: Za sedmi novodobými divy světa.

© Repronis, 2011.

Slovo úvodem

Již od dětských let jsem si kladl otázku: „Proč je svět tak veliký?“ A sám jsem si na ni dalodpověď. Abych jej co možná nejvíce poznal. Nejen z místního, ale celosvětového pohledu. A nejen teoreticky, ale i prakticky a začal jsem snít o dalekých cestách. V šedesátých létech minulého století se svět začal i pro nás otvírat a tehdy, v roce 1966 jsem se seznámil v Egyptě s Janem Žižkou. Spolu jsme procestovali skoro celý Egypt a navštívili při cestě zpět Athény. V zápětí na to přišel osudný rok 1968 a naše cesty se rozešly. Cestování po celém světě v dnešním slova smyslu pro nás přestalo existovat, jak z ekonomických, tak i z jiných důvodů. To však vůbec neznamená, že nás touha po cestování opustila. Právě naopak. Cestování však bylo daleko komplikovanější.
Osudová náhoda tomu chtěla, že jsme se opět setkali po čtyřiceti letech (o tom je moje kniha „Nosičem vody v Egyptě“) a začala opět velice plodná spolupráce.
Kniha Jana Žižky je nejen o cestování, ale i o jeho životní filosofii, která je a vždy byla korunována snahou o kultivaci české společnosti v její podnikatelské i nepodnikatelské sféře. Jeho knize proto přeji úspěch s pevným přesvědčením, že se čtenář dozví nejen o sedmi novodobých divech světa, ale i o lidech, kteří mají stejné životní krédo jako autor této knihy.
Otto Horský

 

Jan Žižka: MONEY CLUB a vybrané epizody z nedávné historie České spořitelny. © Repronis, 2012.

SLOVO ÚVODEM

Dnešní Česká spořitelna, a.s. má již téměř dvěstěletou tradici. S původním názvem Schraňovací pokladnice pro hlavní město Prahu a pro Čechy zahájila svoji činnost již 12. února 1825. Jejím hlavním cílem bylo pomáhat chudším vrstvám obyvatel. Lidé si měli ukládat určité částky a ty se jim měly zvyšovat o stanovené úroky. Myšlenka jistě geniální, neboť jednak si takto lidé mohli vytvářet určitou finanční rezervu pro případ nemoci, nezaměstnanosti a stáří, jednak byli tímto systémem vedeni ke spořivosti a pracovitosti. Protože tato spořitelna měla již od počátku poměrně silný základní fond, lidé měli jistotu, že o svoje vložené peníze nepřijdou.
Je až s podivem, že přes tuto již tak dlouholetou tradici a přes velké úspěchy, které tento penežní ústav při všech převratných změnách devatenáctého, dvacátého a počátku dvacátého prvního století zaznamenal, existuje o něm jen málo písemných svědectví. Proto je kniha Jana Žižky „ Money Club, a vybrané kapitoly z nedávné historie České spořitelny“ důležitým svědectvím o některých aktitách tohoto peněžního ústavu zejména v posledních dvou desetiletích.
V knize, kterou lze spíše považovat za „case history“ se nehovoří o finančních transakcích a významných ekonomických a finančních úspěších, o podpoře ekonomických aktivit podnikatelů či drobných střadatelů, kde Česká spořitelna se nikdy nezpronevěřila svému hlavnímu poslání. Hovoří se o doprovodných aktivitách, které svým významem přesahují běžný rámec aktivit tohoto finančního ústavu a vytvářejí tak daleko komplexnější pohled nejen na jeho ekonomickou, ale i výchovnou a společensky prospěšnou činnost.
Kniha Jana Žižky je napsána velmi kultivovaným způsobem. Konečně, když vznikla ke konci minulého tisíciletí myšlenka o založení klubu, který by usiloval o kultivaci české společnosti v její podnikatelské i nepodnikatelské sféře, Jan Žižka stál u jejího zrodu. Opravdový klub začal fungovat od roku 2000 a v roce 2002 byl zaregistrován pod názvem Občanské sdružení Money Club České spořitelny. Od té doby je Jan Žižka jeho výkonným tajemníkem.
Všechny akce Money Clubu jsou výrazně vzdělávacího charakteru a zabývají se nejpalčivějšími problémy naší doby, nejen v České republice, ale i v zahraničí. V rámci univerzální sekce vystupovali a vystupují na různých klubových akcích členové vlád, i té současné, členové parlamentu, guvernér a viceguvernéři České národní banky, Prezident České bankovní asociace, členové NERV, významní universitní profesoři, představitelé významných šlechtických rodů, ale také špičkoví odborníci ze zahraničí. Je ke cti autora této knihy, že všechny tyto akce, jichž byl zároveň hlavním organizátorem, jsou díky jemu od samého počátku bohatě jak písemně, tak fotograficky dokumentovány. O tom je první část jeho knihy.
Money Club ale nezapomíná na tu krásnější část lidské populace. Členkám Dámské sekce nabízí a pro ně organizuje různá setkání s mimořádnými lidmi, v mimořádných místech a vždy s mimořádně dobře připraveným programem kulturním, historickým a společenským. I to je zásluha Jana Žižky a jeho ženy Evy, že nejen se tato setkání shledávají se stále větším ohlasem, ale jsou od samého počátku bohatě dokumentovány. O tom je druhá část této knihy.
Za velmi významnou považuji i sekci cestovatelskou, v jejímž rámci navštívili někteří členové Money Clubu již pět kontinentů. V žádném případě však nikdy nešlo jen o běžné turistické zájezdy, ale o cesty vzdělávacího charakteru s profesionálně připraveným programem nejen turistickýcm, společenským, ale i výchovným, vedoucím k dalšímu prohloubení znalostí a komplexního pohledu na současný svět a jeho problémy. O tom ale je kniha Jana Žižky „Za sedmi novodobými divy světa“, vydaná v roce 2011.
Knize přeji aby byla úspěšná, aby se v ní našli ti, jichž se týká a aby přispěla k zachování vzpomínek na úspěšné mimopodnikatelské aktivity České spořitelny zejména v posledním uplynulém desetiletí. Za tento počin patří jak autorovi, tak jeho manželce mimořádné poděkování.
Ing. Otto Horský, CSc

Jan Žižka: „Podíl USA na vzniku sovětské supervelmoci“ (Tisk Akcent Vimperk, 2017)
„ Česká republika a Svět ve 20. a 21. století “

Motto :

„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti…“
Mistr Jan Hus

Slovo úvodem

Když mě Jan Žižka v roce 2011 požádal o slovo úvodem k jeho první knize Za sedmi novodobými divy světa, převzal jsem tento úkol s opravdovou radostí, neboť tato kniha je nejen o cestování, ale i o jeho životní filosofii, která je a vždy byla korunována snahou o kultivaci české společnosti. Právě proto stál spolu s manželkou Evou u myšlenky a zrodu Money Clubu, původně občanského sdružení a nyní spolku, jehož akce, ať již cestovatelské, nebo vzdělávací, resonují nejpalčivějšími problémy dnešní doby nejen u nás, ale i v jiných částech světa. Ale o tom je jeho další kniha, Money Club a vybrané epizody z nedávné historie České spořitelny, vydaná v roce 2012. Jeho další dvě knihy ukazují, že v naší společnosti je stále co kultivovat, neboť častokrát dochází k porušováním principů základních hodnotových pilířů naší společnosti. Vytratila se v mnoha případech slušnost, důvěra, profesionalita, místo ohleduplnosti často nastupuje bezohlednost. A o tom právě pojednávají obě jeho knihy. V té první, vlastně jeho třetí, Amnestii jsem nepřijala, vydané v roce 2013, líčí na pozadí životních příběhů dlouhotrvající boj manželky Evy za zproštění z obžaloby, vznesené proti ní neprávem Komerční bankou. Z jednotlivých příběhů přímo vyzařuje hluboké lidství a úcta k lidem, kteří něco umějí a přinášejí naší společnosti prospěch a zklamání nad tím, že těch je v určitých situacích méně, než těch, kteří vše hodnotí jen penězi a neštítí se zvolit k tomu jakékoliv prostředky, včetně klientelismu a korupce. Tato kniha ukazuje nejen vysoké morální kvality autora knihy a jeho manželky Evy, ale vypovídá i o nesmírné odvaze, s níž se oba postavili proti nespravedlivému nařčení a jako základní prioritu postavili očištění svého jména a svých blízkých. Proto také Eva amnestii nepřijala, neboť nebyla ničím vinná. A zde bych vysoce vyzvedl osobnost mého přítele Jana, neboť ten se s bojovným duchem za ni postavil a neúnavně, někdy úspěšně, jindy méně úspěšně, postupovali spolu proti nespravedlivému nařčení. A nakonec, po třinácti letech spravedlivého boje, tento dovedli do vítězného konce. A o tom je jeho kniha Cesty za poznáním a po 13 letech spravedlnost pro Evu Žižkovou, vydaná v roce 2015.
Hlavním nosným prvkem jeho páté knihy je podíl USA na vzniku sovětské supervelmoci. Abychom autora a jeho záměr pochopili, musíme především vyjít z toho, že v životě prošel několika poměrně výrazně odlišnými obdobími, díky čemuž získal velmi dobrý a především nezkreslený a objektivní pohled o světovém dění. Již v dětství prožil svůj první „politicko-ideologický střet“, když jeho spolužačka bez větších znalostí zcela nekriticky hodnotila Sovětský svaz. Ke zcela zásadnímu politickému střetu, jehož jsem byl i já spolu s Janem Žižkou přímým účastníkem, došlo v roce 1966 na budovatelském táboře v Egyptě. Tábora se zúčastnilo 21 delegací z Evropy, Asie a Afriky, z toho ze socialistických zemí východního bloku to byly Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Východní Německo, Jugoslávie a samozřejmě Sovětský svaz. Naše sedmičlenná delegace měla „tu smůlu“, že nás ubytovali ve stejné budově spolu se Západními Němci a Japonci. Netrvalo dlouho, a delegace východního bloku svolaly společné jednání, jehož výsledkem byla rezoluce, že se musíme okamžitě odstěhovat do jiné budovy, abychom nebyli nakaženi západními imperialisty. To jsme samozřejmě razantně odmítli s tím, že hlavními zásadami budovatelského tábora je snaha o sbratření mládeže celého světa, diskuse o svobodě, míru, náboženské a rasové snášenlivosti v atmosféře společného
porozumění, respektu a úcty. Roztržka byla neřešitelná a padla výhrůžka, že bude zaslána protestní nóta do Československa s žádostí o naše odvolání z tábora a pádné potrestání. Co by z toho mohlo vyplynout pro Jana Žižku je více než zřejmé. A zde musím vyzvednout jeho zásadní a odvážný postoj. V té době byl studentem Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů – MGIMO a snil o kariéře diplomata. Přesto se nenechal podobnými výhrůžkami zastrašit.
Autor reaguje na často zjednodušující hodnocení mezinárodní situace a dění po II. Světové válce a po rozpadu Sovětského svazu některými našimi, zejména mladšími historiky, kteří se nechávají ovlivnit současnými politickými a ideologickými faktory. A to je špatně. Každý národ, pokud chce být úspěšný, se musí poučit ze své vlastní historie a musí na ní stavět. Pokud je ale hodnocena z pohledu současně platných nebo požadovaných politických a ideologických aspektů, pak tato cesta nikam nevede. Historie by měla být posuzována a hodnocena celkově, neměly by z ní být vytrhávány jen části a období, která se nám buď líbí, nebo nelíbí. Musí být opírána o fakta, nezatížená současným, mnohdy zkresleným pohledem na svět. Události, musí být líčeny tak, jak opravdu byly, ne tak, jak by někdo chtěl, aby byly interpretovány. A právě v tom vidím velký klad této knihy. Jan Žižka jako kariérní diplomat, který se k tomuto poslání dopracoval ne prostřednictvím kariéry politické či stranické, ale vlastním studiem a objektivním poznáváním světa, poskytuje na základě vlastních zkušeností a z hodnověrných informací svých přátel a mnoha velmi významných světových osobností kritický pohled na minulé i současné světové události. Pohled ničím nezatížený, neboť svět nehodnotí jako historik, ale jako vyprávěč. Dochází k jednoznačnému závěru, že svět nikdy nebyl a ani dnes není černobílý, ani bílo černý. Podle něj konfrontační politika není užitečná a jednoznačně preferuje partnerství a kooperaci mezi národy a zdůrazňuje potřebu širšího dialogu s Ruskem, které bylo po rozpadu sovětského impéria Spojenými státy považováno za v podstatě bezvýznamného hráče na mezinárodním kolbišti. A některá vyjádření určitých špičkových představitelů USA chápala ruská strana jako urážku a velké ponížení. Důsledkem toho byla na ruské straně mobilizace ke zvýšené ostražitosti.
A jak autor uvádí, Rusové dokážou v určitých „mimořádných situacích“ projevit úžasný patriotismus, odvahu a nezlomnou vůli překážky překonat a zvítězit. Ale o tom je hlavní nosná část knihy o podílu USA na vzniku sovětské supervelmoci.
Závěrem snad mohu říci, že knihu považuji za velký přínos, neboť přináší výklad určitých významných světových událostí z pohledu diplomata, který se záměrně vyhýbá hodnocení některých historických souvislostí. Toto hodnocení ponechává nepochybně záměrně profesionálním historikům.

Ing. Otto Horský, CSc.
geolog, cestovatel, spisovatel

Slovo o knize Jana Žižky: Od bipolárního k multipolárnímu světu

Malé a velké záležitosti v hranicích České republiky a okolního světa

Ing. Otto Horský, CSc

Člen Klubu H+Z

Dne 19 července 2018 se uskutečnila pod záštitou Klubu H+Z v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně  přednáška Ing. Mgr. Jana Žižky, člena Klubu H+Z "Od bipolárního ke světu multipolárnímu - dnešní pohled na USA, Ruskou Federaci a Čínu". Začátkem  své přednášky uvedl: „Zaměřuji se zde na USA, Ruskou Federaci a Čínskou lidovou republiku. Beru to však nejenom jako cestovatel, ale také jako politolog. Ostatně naši slavní cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka psali také nejenom jako cestovatelé, ale také jako výrazní politologové. A skutečně výborně.“

Svoji přednášku ve formátu PPT s řadou doplňujících připomínek jeho manželky Evy zhmotnil v knize „Od bipolárního k multipolárnímu světu“. Kniha doprovázená mnoha barevnými fotografiemi vyšla v květnu 2019. S radostí jsem přijal nabídku autora knihy, abych se vyslovil k tomuto závažnému tématu v úvodním slově, které zde následně uvádím.

 Slovo o knize:

   V srpnu v roce 1966 jsem se zúčastnil díky šťastným okolnostem a díky mému vehe-mentnímu úsilí poznat  tehdy největší budované hydro-energetické dílo, Asuánskou přehradu na řece  Nilu, mládežnického budovatelského tábo-ra v Egyptě. Smyslem společného setkání mládeže z celého světa bylo přispění k zajištění společných cílů, jimiž je navázání přátelství a spolupráce mezi národy. Program setkání také zahrnoval diskuse o svobodě, míru a rasové snášenlivosti v atmosféře společného poro-zumění, respektu a úcty. Tábora se zúčastnilo celkem 21 mládežnických delegací z Evropy, Asie a Afriky. Nacházeli jsme se právě v období velmi  výrazně se prosazujícího bipolárního světa.

Vložit foto: Ing. Otto Horský, CSc

   Pobyt v Egyptě byl mojí první zahraniční zkušeností mimo tehdejší satelitní země Sovětského svazu a otevřel mi nejen oči, ale i svět. V tom byla jeho obrovská cena. Po návratu z Egypta jsem udělal několik odborných přednášek o Asuánské přehradě o a tamním životě za vlády prezidenta Násira. V Egyptě jsem pochopil, že většinou mezi mladými lidmi nejde o ideologie, ale o lidi a jejich charakterové vlastnostmi. Vždyť mými největšími přáteli se tam stali, podle měřítek tehdejšího bipolárního světa, naši “ideologičtí nepřátelé”, zejména Japonci a Západní Němci. Ale i delegace africké a asijské, kromě Severní Koreje,  s námi nava-zovaly velmi přátelské vztahy. Pokud se týče delegací z bývalého východního bloku (jedině rumunská delegace se nedostavila), moc dobrých charakterových vlastností bohužel neměli a  na rozdíl od druhých delegací,  ideologická měřítka tvrdě prosazovali. Začalo to tím, že po zahájení toho významného mezinárodního mládežnického setkání otevřeně usilovali, aby nás organizátoři  přestěhovali z budovy, v níž jsme byli ubytováni společně se Západními Němci a Japonci a aby nás zařadili i do jiné pracovní skupiny, v níž oni nebyli. Nejaktivněji proti nám vystupovali Bulhaři, Poláci a kupodivu i Jugoslávci, kteří nás považovali za revisionisty. Velmi aktivně proti nám vystupovala dvacetičlenná východoněme-

Vložit foto: Ing. Mgr. Jan Žižka

cká delegace (NDR) a přidala se, jak by ne,  i Severní Korea. Abychom prý nebyli nakaženi těmi “imperialisty”. V tomto smyslu svolali jednání komunistických stran a vydali společnou resoluci, kterou předali vedení tábora s pohrůžkou, že to bude zasláno i do Prahy na Ústřední výbor komunistické strany. Co by to znamenalo pro studenta diplomacie Jana Žižku, člena sedmičlenné československé delegace,  si lze snadno domyslet. Zůstal však pevný ve svých názorech zcela v duchu tehdejších snah o budování socialismu s lidskou tváří. Samozřejmě jsme se nepřestěhovali a na rezoluci jsme nereagovali. Teprve později se ukázalo, že jim většinou šlo o něco zcela jiného. Chtěli se přiblížit k nejbohatším účastníkům tábora, “imperialistům”, kteří, jak věděli, přivezli na setkání americké cigarety a mnoho darů. Chtěli se jim dostat “na kobylku”. Po skončení tábora byly všechny dary, včetně velkého nafukovacího člunu,  předány organizátorům setkání. A Jan Žižka? Vzácný, přátelský a zásadový  člověk. V té dávné době ještě studující na MGIMO v Moskvě. Zde jsme se poprvé potkali a spojilo nás  názorové i osobní přátelství na celý život.

   Proč začínám Slovo o knize s tak závažným tématem, jímž je od bipolárního světa ke světu multipolárnímu, zdánlivě nesouvisejícím vyprávěním o naši společné účasti na mládežnickém táboře v Egyptě? Protože oba jsme se zde stali účastníky střetu mládeže skoro z celého světa v tehdy existujícím bipolárním světě. Do delegací východního bloku byli vybráni v duchu tehdejší východní polarity právě ti “nejlepší”, kteří byli ideologicky a politicky dobře připravení. Jejich nepochopení a tvrdý a nekompromisní postup proti nám, prý revizionistům, nám zcela

Egypt, Asuánská přehrada na Nilu ve výstavbě. vzal naděje, že by i v jejich zemích mohlo vše jít kupředu jiným, obrodným směrem. Uvědomili jsme si, že od nich nic dobrého očekávat nemůžeme a také se to brzy naplnilo. Okupací naší země v roce 1968  a  velmi negativními postoji některých z nich proti nám  i v dalších desetiletích.

   Co se týče delegátů z Asie a Afriky, ze zemí  tehdejšího Třetího světa, tedy zemí málo ekonomicky rozvinutých, k nám se chovali velice přátelsky a rezoluci komunistických stran nepodpořili, i když proti imperializmu ve svých vystoupeních rovněž  vystupovali. Také mohu potvrdit jejich tehdy až nekritický obdiv Sovětské svazu. Delegáty ze Sovětského svazu,  kteří přijeli opožděně až jako poslední, považovali za supermany ze země Gagarina. Na moji otázku, zda jejich zemi navštívili, když jsou tak skálopevně přesvědčeni o tom, že ve světě stojí Sovětský svaz v čele technického pokroku a vysoké životní úrovně, nikdo z nich nedal kladnou odpověď. Autor této knihy poznal Sovětský svaz jako student MGIMO a i později, před i po rozpadu Sovětské svazu, a jak líčí ve své knize, jsou některé věci, které je třeba obdivovat. Ale jsou i jiné, které si rozhodně  nekritický obdiv nezasluhují. Zůstává faktem, že po obsazení Československa v roce 1968 sovětskou armádou tyto kladné postoje některých zemí Třetího světa a mnoha dalších zemí, získaly vážné trhliny.  Ale o tom je jeho kapitola Ruská Federace.    

   Když se v roce 1991 rozpal Sovětský svaz, zdálo se, že skončilo období bipolárního světa a nastane idylické a harmonické období nového mezinárodního pořádku, bez vzájemných  konfrontací, bez válek a zbrojení, a že Spojené státy budou nadále fungovat jako jediná politicko-vojensko-strategická velmoc. Autor knihy uvádí, že takové krásné období nikdy v historii lidstva nebylo a ani nebude.  Také to ukázal následující vývoj. Rusko se po odchodu prezidenta Jelcina z funkce rychle vzpamatovalo a stalo se v oblasti vojensko-strategické   rovnocenným partnerem. A již klepe na dveře i Čína, dožadující se na světovém kolbišti v boji o moc ve světě rovnocenného postavení.  

   Po roce 1966 jsme se s autorem knihy dlouhá léta neviděli, neboť každý si šel svou cestou. On si zvolil cestu kariérního diplomata, já cestu Inženýrského geologa, se zaměřením zejména na výstavbu energetických a vodních staveb. Jak se čtenář dozví v této knize, Jan Žižka dosáhl ve svém diplomatickém poslání významných úspěchů a poznal skoro celý svět. Dostal se do styku s mnoha významnými lidmi, s mnohými z nich se osobně sblížil, s některými spolupracoval a jako vnímavý člověk si mohl udělat vlastní obraz o současném světovém dění. Já jsem jako odborný expert strávil v zahraničí celkem 16 roků, a protože jsem stál vždy v čele velkých a významných staveb důležitých  pro rozvoj národního hospodářství té které země, rovněž jsem se dostal do styku nejen s předními světovými odborníky, ale i se zajímavými a významnými lidmi. Samozřejmě, což neslo s sebou moje povolání, i s běžnými lidmi všech vrstev, což mě umožnilo udělat si obraz o jejich touhách a přáních, zase z jiného úhlu pohledu, než v případě kariérního diplomata.

   Když jsme se znovu začátkem třetího tisíciletí setkali, naše názory na současné světové dění se v podstatě nelišily a ani dnes, po letech, se neliší. Mám se tedy  podrobněji vyjádřit k jednotlivým kapitolám? To bych se jen opakoval. Knihu považuji za velký přínos, neboť se nacházíme v době prazvláštního přístupu při hodnocení  různých národních a světových událostí, kdy tyto jsou posuzovány  z malé znalosti (nebo neznalosti) či záměrně v duchu současných požadovaných trendů. Dochází často k ideologizaci událostí tak, aby to bylo v souladu s myšlením těch, kteří si myslí, že jen oni mají pravdu.  Autorovi knihy vadí, že některé země jsou v klíčových světových mediích, ale i v hlavních národních médiích, líčeny jen v černých barvách a jiné naopak zase v barvách bělostných. Jak říká, tak to ale zcela určitě není. V životě není nikdy nic jenom “bílé” nebo jenom ”černé”. A to právě autor této knihy nedělá. Vychází nejen ze svých vlastních zkušeností, z osobního poznání skoro celého světa, ale opírá se při tom i o významné světové osobnosti, politiky, politology a futurology. S mnohými z nich se osobně zná nebo je poznal, například s Henry Kissingerem v roce 1990. Znalost světové literatury v této oblasti, na niž je kniha zaměřena, je mu ke cti, ale jak sám přiznává, nikdy není nad osobní poznání a zkušenosti.

Vložit foto Eva Žižková a Jan Žižka před ledovcem Perito Moreno v národním parku Los Glaciares, ležícím na území Patagonie v Argentině..

Právě to vedlo Jana Žižku a jeho manželku Evu k založení Money Clubu. Od roku 2002 je jeho výkonným tajemníkem. Hlavním posláním Clubu je kultivace české společnosti v její podnikatelské i nepodnikatelské sféře. Všechny jejich akce jsou výrazně vzdělávacího charakteru a zabývají se nejpalčivějšími problémy naší doby, nejen v České republice, ale i v zahraničí. Jednou z nejaktivnějších sekcí je sekce cestovatelská  V jejím rámci navštívili někteří členové Clubu již pět kontinentů a v roce 2018 byla realizována již jejich 21 tzv. Superxpedice. V žádném případě však  nikdy nešlo a nejde o běžné turistické zájezdy, ale o cesty vzdělávacího charakteru s profesionálně připraveným programem nejen turistickým, společenským, ale i výchovným, vedoucím k dalšímu prohloubení znalostí a komplexního pohledu na současný svět a jeho problémy. To je ostatně uvedeno v jeho předchozích knihách “Za sedmi novodobými divy světa (© Repronis 2011) a “Cesty za poznáním a po 13 letech spravedlnost pro Evu Žižkovou” (©Akcent Vimperk 2015). Velmi oceňuji, že i v této knize uvedl i kapitolu “Cestování a jeho význam z hlediska objektivního poznání dnešního světa”. Také vysoce hodnotím, že  v kapitole “Hrdinové v našem všedním životě – nevšední hrdinka Eva Žižková”, se opět vrací k vyhrané kauze v soudním procesu s Komerční bankou, komen-tované podrobně v jeho předchozích knihách, zejména v knize “Amnestii jsem nepřijala”  (Akcent Vimperk 2013) a “Po třinácti letech spravedlnost pro Evu Žižkovou” (© Akcent Vimperk 2015) Případy takového hrdinství, kdy se postaví někdo sám, jen s podporou  manžela Jana a s pomocí JUDr. Gabriela Brenky proti takovému kolosu, jakým byla a je Komerční banka, je třeba stále opakovat a dávat za vzor. I to bezesporu patří do ranku kultivace české společnosti.

   Mám se podrobněji vyjádřit k některým zásadním kapitolám? Považuji to za zbytečné, neboť se vším co je v knize uvedeno v zásadě souhlasím. Že v současném světovém dění vystupují jako hlavní globální hráči v oblasti ekonomické USA, Čína, Japonsko a Evropská Unie?  Ale již stojí za dveřmi další země, usilující o postup do první ligy v oblasti ekonomické, jako jsou Indie, Indonésie či Brazílie.

   Ekonomická síla zemí je z hlediska současného a dalšího vývoje světa samozřejmě veledůležitá, to jistě. Ale světu vládnou a budou vládnout především země politicko – vojensko – strategicky nejlépe připravené a zde se v současné době jedná bezesporu o USA a Rusko. Uvedené dvě mocnosti měly a stále ještě mají velký náskok před ostatními světovými velmocemi, pokud jde o arsenál jaderných zbraní.

   Rusko, na rozdíl od Jelcinovského, je dnes hospodářsky a politicky stabilním státem, ale jeho strategicko vojenský potenciál  za Spojenými státy zaostává.. Dá se však říci, že  Rusko za Putinovské éry přispívá k udržení vyvážené geopolitické rovnováhy ve světě.

   Spojené státy zůstávají i nadále klíčovou supervelmocí, i když se vehementně  mezi ně snaží dostat Čína. Svědčí o tom i jejich nedávný úspěch přistáni na druhé straně měsíce, které se doposud nikomu nepodařilo. Je tedy naprosto jasné, že i když v současné době jde zatím z hlediska vojenské převahy  jen o dvě světové mocnosti, což by svádělo opět ke dřívějšímu hodnocení světa jako bipolárního, je již dnes svět výrazně multipolární a jiný nebude. O tom se nedá vůbec pochybovat a ani by zřejmě nebylo vhodné, aby celému světu vládla jedna supervelmoc. Jen si představte, že by to bylo Rusko, nebo Čína,  nebo jiná antagonistická  eurasijská mocnost. Nedá se pochybovat o tom, že USA hrají stále dominantní postavení ve světě, ať již jde nejmodernější arsenál ato-mových zbraní a nejdokonalejší systém obrany.

Vložit foto: Jan Žižka v Bílém Domě ve Vašingtonu.

 I když se zdá, že v dnešní době vzdá-lenost mezi soupeřícími zeměmi nerozhoduje, USA mají výhodu vzdálenějšího a samostatného pevninského kontinentu, obtížněji napadnutelného pozemními silami. Má nejdokonalejší systém vojenských základen po celém světě, jeho námořní a jiné vojenské síly jsou v blízké budoucnosti jinými zeměmi  nedosažitelné. A to je jistě dobře.

   No a co se týče možné třetí světové války? Při dnešních vyspělých technologiích by to byla úspěšná cesta k zániku lidstva. Samozřejmě, asi existují některé nadnárodní ekonomické či finanční kruhy, jimž by světový konflikt vyhovoval. Ale nepochybuji o tom, že jsou si všichni vědomi toho, že takový střet by byl vzájemným sebezničením. Světové globální mocnosti budou samozřejmě vždy usilovat o vojenskou převahu na tomto světovém kolbišti, ale snad budou mít rozum a dohodnou se diplomatickou cestou. Samozřejmě, vždy zde bude hrozit nebezpečí války “z omylu”, nebo ze zlovůle nějakého šíleného jedince, ale snad si to globální hráči pohlídají, aby k tomu nedošlo.Také, dle mého názoru, a ten zastává i autor knihy, sankce vůči Rusku nic nevyřeší. Příkladem tohoto nešťastného řešení je Kuba, na kterou byly uvaleny ekonomické sankce již v roce 1962 a trvají dodnes. Vedlo to jen k tomu, že si museli poté, co je přestal podporovat i bývalý východní blok včetně SSSR, vystačit sami a dosáhli významných výsledků zejména ve zdravotní péči, v oblasti výzkumu a výroby vlastních léků. ale i v dalších oblastech. Otázkou zůstává, co se světem, nebo hlavně s Evropou, která je nejhustěji zalidněným kontinentem, udělá imigrační krize, protože celé lidstvo se do bohatých a prosperujících zemí nevleze a vzhledem k nekontrolované populační explosi v Africe a některých dalších oblastech, se tato složitá situace bude stále jen prohlubovat.

    Jako geolog se také musím vyjádřit k tomu, co s našimi úvahami či prognózami dalšího vývoje ve světě udělají přirozené globální cyklické změny klimatu, které jsou bohužel nevyhnutelné. Docházejí zásoby podzemní, zejména pitné vody a to i u nás v České republice. Voda se brzy stane důležitou strategickou surovinou a její nedostatek ještě více prohloubí imigrační krizi. Potom bych ani nesázel na to, že to nemůže vyvolat lokální válečné konflikty. Můžeme jen doufat, že nedojde ke konfliktu celosvětovému.

Vložit foto: Isfaháh – družba. Třetí zleva Eva Žižková, zcela vpravo Jan Žižka.

   Na závěr mého Slova rád uvedu Motto této knihy, které autor převzal z knihy Velká Šachovnice od Zbigniewa Brzezinského: .... „…a zejména dokáže-li zabránit nástupu jiné dominantní a antagonistické eurasijské mocnosti, bude prubířským kamenem americké schopnosti uplatňovat světové prvenství.“ Myslím, že USA mají k tomu všechny předpoklady a autor, stejně jako já, tomu držíme palce. Svět je však v neobyčejně rychlém pohybu a vývoji. I další světové mocnosti si dělají nárok na svůj podíl vlády ve světě a podle starořímského  hesla “Chceš-li mír, připravuj se na válku”, se poslední dobou zdá, že “mír” chtějí všichni. Dá se tedy očekávat, že vývoj světa v příštích letech a desetiletích bude velmi náročný a složitý. Bude vyžadovat velkou míru vstřícnosti, pochopení  a tolerance, zejména mezi největšími světovými globálními hráči, aby celosvětový mír byl udržen diplomatickou cestou a aby zabránili celosvětovému konfliktu. K dosažení míru ovšem moc nepomůžou jen dohody o odzbrojení a o“věčném přátelství a spolupráci”, ale dostatečně odstrašující zbrojní arsenál, který  zabrání dobyvačným choutkám válečným dobrodruhům.

   Závěrem přeji této knize úspěch, protože její autor, kariérní diplomat,  v ní hodnotí svět ne jako politolog, i když se jako politolog častokrát  vyjadřuje, ani jako historik, jímž není, ale seznamuje čtenáře s osobními zkušenostmi a poznatky a jako vnímavý pozorovatel mnohdy formou vyprávění seznamuje čtenáře s pohledem na současný svět, i když je to někdy na hraně se současnými požadovanými trendy a interpretacemi. A to je právě výraz té správné demokracie, jaká by měla být.

Recenze knihy Ivany Dirk Lukačovičové "Putování za dalekým snem"

Recenze od Otty Horského:

V románu Putování za dalekým snem je hlavní hrdinkou Arnoštka, která popisuje bez přikrašlování šedesát let své komplikované životní cesty. V mnohém očividně založena na autorce samé, Arnoštka vyjadřuje své názory, stanoviska a postoje, nebojí se ani otevřených vyznání o citových záležitostech, i když tápá a hledá cestu. Nejedná unáhleně, vzájemné citové vztahy musí na základě oboustranné zkušenosti uzrát, vše má svůj čas, neboť rozhodnutí pro společný život nebo proti němu znamená velkou odpovědnost jak vůči sobě, tak vůči partnerovi a vůči dětem. Právě tato skutečnost je velkým kladem románu a může být příkladem cesty, jak dospět k pevnému a trvalému svazku dvou jedinců. Jde bezesporu taktéž o velmi dobrý cestopisný román, zaměřený nejen na faktografický popis a na etnika, mezi nimiž autorka pobývala, ale i na otázky historické, sociologické a ekonomické. Román je doplněn osmdesáti výbornými fotografiemi právě těchto nejrůznějších etnik, Evropany a Američany počínaje a Japonci, Číňany, Nepálci, Angolany, Indy a dalšími konče. Zkušenosti autorky získané ze zastávaných zodpovědných řídících postů, zejména z Indie, by měly být povinnou četbou pro všechny, kteří chtějí v Indii podnikat. Na základě získaných poznatků autorka dochází k závěru, že není vhodné automaticky aplikovat zkušenosti z Evropy na cizí země, které mají tradičně jiný společenský a politický vývoj. Putování za dalekým snem spisovatelky Ivany Dirk Lukačovičové lze zařadit jak mezi knihy životopisné, tak cestopisné i sociologické, vše citlivě vyváženo v souvislý a navazující celek. Autorka se tak zařadila v literatuře uváděné jako cestopisný román bezesporu mezi výrazné spisovatelské osobnosti a knihu vřele všem čtenářům a zájemcům doporučuji. Otto Horský

Formát publikace: vázaná, 400 stran, 80 fotografií
Nakladatel: Togga 2016
ISBN: 978–80–7476–092–1

Na skok v Angole. Autor: Jiří Chromý   © Repronis, 2011.

Ve své první knize Na skok v Angole podává obraz Angoly tak, jak ji viděl v roce 2010, kdy připravil a zde vedl průzkum trhu pro firmy Sudop Brno a Geotest Brno. Jako zaměstanec Sudopu dvěma cílenými průzkumy před touto cestou ověřil, že je možné zde realizovat bezpečnou firemní expedici, do tehdy z tohoto pohledu málo známé Angoly. Podařilo se mu nejen zajistit požadovaná setkání a jednání pro firmu Sudop Brno, která měla zájem připravit jeho námět na propojení několika samostatných železnic v Angole, ale současně ověřil vše, co by tato země mohla využít z pohledu nabídky rozsáhlých možností a zkušeností Geotestu Brno. Kniha je však nejen o jeho cílených akvizičních aktivitách, ale podává i obraz o někdy až překvapivých výsledcích dynamického rozvoje této země, s poměrně kvalitními komunikacemi, bytovou výstavbou a slušnou životní úrovní. Jak uvádí, tato kniha se pokouší napravit naše zkreslené představy a omyly o této zajímavé zemi, kde nás mají rádi. Angola je nejen africký dřímající obr, ale je to i milá a vstřícná země. Po návratu z této první expedice, o níž je kniha, však nenašel dostatek porozumění našeho státu pro rozvoj jím navržených aktivit v konkrétních oblastech vědecko-technické a hospodářské spolupráce.Po pominutí zájmu i jeho mateřské firmy, která se potýkala s cílenou diskreditací ze strany zelených při sporu o přestavbu ŽUB a následně jejím finančním propadem, se pokusil osamoceně realizovat svoje nápady. Ale o tom je již jeho druhá kniha.

Otto Horský

Nový okruh Angolou. AutorJiří Chromý © Repronis, 2012

Ve své druhé knize o Angole, Nový okruh Angolou, se pokouší být nejen průvodcem po jím postaveném velmi zajímavém turistickém okruhu, ale komentuje i konkrétní místa a oblasti, v nichž by bylo možné a zcela reálné navázat vzájemně výhodnou hospodářskou a ekonomickou spolupráci mezi našimi zeměmi. Zmiňuje zejména možnost spolupráce ve vědě, výzkumu, obchodu, při projekci a výstavbě velkých civilních a vodohospodářských staveb, dopravních staveb, ale i možnost výstavby významných investičních celků v Luandě a v jiných oblastech Angoly. Autor seznamuje čtenáře, že Angola je zemí bohatou s volnými finančními prostředky a že není pochyb o tom, že by se mohlo jednat i o možnost investic do České republiky. Kniha je však nejen zajímavá z tohoto, řekněme ekonomického pohledu. Jím navržený turistický okruh Angolou je do jisté míry i objevem pro organizování expedic či cest za poznáním. Jeho osmnáctidenní okruh Angolou zahrnuje místa známá i neznámá, mezi nimi můžeme zmínit Luandu, Wacu Congo, Alto Hama, Huambo, Kulto, Caconda, Lubango, Alto Catumbela, Benguela, Catumbela, Lobito, Sumbe s obřími, u nás málo známými vodopády, Kissama a zpět do Luandy.

Otto Horský

Putování nejen jižní Angolou. Autor: Jiří Chromý    © Lukáš Vik, 2016

Ve své třetí knize o Angole, Putování nejen jižní Angolou, aneb Kniha v knize, se autor pokouší o zajímavý literární experiment. Vydává v elektronické podobě knihu v knize, což je ve své podstatě více méně úplné shrnutí podkladů, materiálů a základních myšlenek autora, který se připravuje k jejímu celobarevnému vydání v papírové podobě a zároveň k navržení titulu jako zajímavého podkladu k celovečernímu velkofilmu. Námět je nade vší pochybnost velice atraktivní, ať již obsahem života angolské královny i nádhernou a obdivuhodnou angolskou krajinou, která sama o sobě vypovídá natolik, že by byla hodna zfilmování. Vždyť stačí se podívat na obdivuhodné fotografické záběry dosud málo známých a opomíjených vodopádů Ruakana, nad jejichž krásou se tají dech. Rozepsaná pro tisk čeká na investora. Elektronická verze se pokouší očistit přírodní vědy postavené proti technice. Dobře míněná myšlenka pěkného světa už je tolik znečištěná balastem peněz, pošpiněná spoustou lží a často také komerčně využívaných smyšlenek vypouštěných politiky bez zodpovědnosti a s absencí dopadu následků, až se stala nepoužitelná. Poutník v jednom z dialogů této knihy vyjadřuje přesvědčení, že už podle velmi starých učení je pravda, že člověk je tvor nepoučitelný. Ale vyslovuje naději, že ty malé chvilky – někdy nepatrné záblesky krásy – mu umožní přežít jeho vlastní činění, protože těch nástrah od nárazů vesmírných těles s důsledky v podobě pohybu zemské kůry s děsivými projevy soptění všeho druhu, až po vlastní projevy nejvyššího predátora číhá celá řada. Kromě základních témat knihy, to je cestovatelského popisu navštívených lokalit velkého okruhu, který autor označil jako „Angolská osma“ a paralelně s tímto popisem postupně se rozvíjejícího z historického hlediska zajímavého příběhu hrdinné angolské královny, je kniha doplněna bohatou fotografickou dokumentací nejen autora, ale i dalších cestovatelů, kteří Angolu buď jen navštívili, nebo tam něco záslužného vykonali. Zejména je doplněna celou řadou fotografií a námětů hodnotných z entomologického hlediska, neboť autor knihy je světově uznávaným odborníkem v tomto oboru, o čemž mimo jiné svědčí jeho stálá expozice v podobě ?Entomologického muzea? v Letovickém zámku. Zajímavé je motto autora, že „Plánování a vize jsou někdy lepší než skutečnost, i když některá reálná řešení pozitivně překvapí a mohou být i přes počáteční problémy nakonec daleko lepší, pokud jsme trpěliví“, a čtenář mu určitě dá za pravdu, neboť trpělivostí a správně orientovanou pracovitostí a horlivostí přímo oplývá. Přeji proto této knize zatím jen v elektronické podobě mnoho úspěchů s přáním, aby se našli sponzoři schopní podpořit její papírové dopracované vydání a zfilmování tohoto nádherného záměru.

Krátké slovo o autorovi: Píšící stavební inženýr, nadšenec pro vodní a podzemní stavby doma i v Angole, autor článků o broucích i mentor vychovávající novou generaci entomologů v Brně a okolí, autor vědeckých a odborných prací i budovatel Entomologického muzea na zámku Letovice. Kurátor trvalé výstavy fotografií a dokumentů na zámku v Letovicích "Padesát let spolupráce Otto Horského s Peru".

Otto Horský

Diskuze na téma Velké návraty v časopise stomiků Radim, 2/2017

Otto Horský

Velice mě zaujala rubrika Velké návraty, i když v posledním čísle 1/2017 se již neobjevuje. Je to škoda, protože jejím posláním bylo a je být inspirací pro ostatní stomiky. Nad pojmem „velké“ jsem se ale stále zamýšlel a zamýšlím. Proč zrovna velké? Protože jsme přežili opravdu velmi náročnou operaci? Dnes úroveň lékařské vědy a možnosti technického vybavení na nejvyšší světové úrovni, včetně vysoké světové úrovně naší zdravotní péče, jsou více méně zárukou pooperačního přežití. Návrat do světa  živých tedy nepovažuji za zázrak, ale dnes již skoro za  normu, k jejímuž vybočení  samozřejmě také dochází, ale v malém počtu případů. I to by měli mít před operací nemocní na paměti a jít „do toho“ plni optimismu, neboť strach z operace je v daném případě největším nepřítelem. Tedy tady jsme doufám za jedno.  Ale vraťme se k pojmu „velké návraty“. Vysvětlili   jsme si, že určitě nejsou velké jen proto, že jsme přežili. Proč by tedy měly být? Většina uveřejněných příběhů hodnotí tyto návraty jako zvládnutí této těžké životní situace a popis, jakým způsobem se s ní pisatelé vyrovnali. Znám  stomiky, kteří díky podpoře celé rodiny a přátel a zejména díky perfektní pooperační péči a bezesporu, díky vysoké úrovni stomických pomůcek, se dokázali znovu zařadit do života a neberou svoji nemoc jako handicap, ale jako realitu, která některým z nich i znovu nasměrovala a obohatila jiným způsobem jejich život. Osobně beru jako základní kriterium inteligence člověka jeho stupeň adaptability. A Češi patří mezi nejadaptabilnější národ na světě. V tomto směru jsem tedy optimista a myslím si, že většina českých stomiků se se svou nemocí dovedla vyrovnat a žijí dál nejen spokojený rodinný život, ale vrátili se i ke svým oblíbených činnostem, sportují, chodí do společnosti, a co mě nejvíce překvapilo, cestují. A to nejen po naší republice, kde vždy mohou počítat s lékařskou pomocí, kdyby ji náhodou potřebovali, ale po celém světě, a někdy za obdivuhodně těžkých a náročných podmínek. A na tomto místě jsme se dostali k jádru věci, tedy k mému sdělení vlastní zkušenosti, která by mohla, alespoň v to doufám, rovněž být inspirací pro stomiky, kteří se nehodlají po velkém návratu do života věnovat jen rodině, dětem a vnoučatům, seděním v křesle na zahrádce, ale nadále zcela plnohodnotnému a aktivnímu životu, tak jako tomu bylo předtím, nebo ještě lépe, s větší intenzitou, neboť si jistě uvědomili, jak je život křehký a pokud chtějí na tomto světě splnit poslání, k němuž byli předurčeni, mají k tomu výjimečnou příležitost. Následným sdílením mé vlastní zkušenosti s vámi, stomiky, se nechci dávat za příklad. Podobných případů jsou jistě desítky, ne-li stovky, a jistě i hodně lepších.

O tom, že mám nádor v močovém měchýři jsem se dozvěděl  v létě roku 2007. Byl bohužel zrovna při vstupu do močové trubice a mohl vyvolat nesmírné obtíže s močením, vyžadující okamžitý chirurgický zákrok.Musel jsem zrušit již zaplacenou dovolenou do Tunisu. a podstoupit transuretální resekci tumoru (TURT) pomocí elektrického nástroje zavedeného přes močovou trubici.  Operace se zdařila. V průběhu dalších let jsem prodělal několik recidiv, 33 instilací vakcíny BCG, které ke konci cyklu  jejich aplikací vyvolávaly značné obtíže. Nicméně, můj život se nijak nezměnil, se stejnou měrou, ba s vyšším nasazením, jsem vykonával své podnikatelské, cestovatelské, přednáškové a spisovatelské aktivity a zachovával standartní vyvážený rodinný a společenský život. Až do okamžiku, kdy moje nádorové onemocnění se začátkem roku 2013 zvrhlo v něco, nad čím odborníci kroutili hlavami a nedovedli to pojmenovat. V mém divertiklu, poměrně velkému výchlipku močového měchýře, který se postupně zvětšoval, až se v něm nakonec směstnalo až půl litru moči, to vypadalo jako na mořském dně. Na obrazovce při cystoskopii – endoskopickém optickém vyšetření, bylo možno pozorovat na dně divertiklu granulační tkáň, vytvářející  něco, co vypadalo jako pohybující se mořské sasanky. Docházelo k postupnému zarůstání divertiklu. Protože jsem ale nepociťoval žádné fyzické ani mentální problémy, absolvoval jsem během února až dubna plánované služební cesty do Chile a na Velikonoční ostrov, následně pak do Brazílie, Paraguaye a Argentiny. Kupodivu, po realizaci těchto náročných cest se ukázalo, že ubylo v divertiklu podezřelé granulační tkáně a celkový stav stav byl hodnocen jen jako pozánětlivý nález. Nebylo tedy nic proti tomu, abych v polovině měsíce září absolvoval spolu s manželkou osmidenní dovolenou na Mallorce. Během tohoto pobytu jsem již začínal cítit, že se v močovém měchýři něco děje. Začátkem října jsem proto absolvoval uretroskopické prohlédnutí močové trubice a močového měchýře spojené s odběrem vzorků ze sliznice, tzv. biopsii (UCSK). Výsledek ukázal dramatické zhoršení zejména v divertiklu, postupnou invazi nádoru do močového měchýře a byl objeven fokus spinocelulárního karcinomu. Podle sdělení lékařů, tento karcinom je vzácný, postihuje zejména ženskou populaci a je velmi rizikový a se špatnou prognózou. Bylo doporučeno podstoupit urychleně odstranění močového měchýře spojené s uměle vytvořenou derivací moče, tzv. radikální cystektomii. Náročná operace, trvající více než 4 hodiny, spojená i s odběrem prostaty, semenných váčků a pánevních mízních uzlin se podařila. Není mým úmyslem popisovat pooperační potíže, které jsou po tak náročné operaci obvyklé. Chci se opět vrátit k mému „velkému návratu“, který se mě zřejmě jaksi netýkal. Ještě před operací jsem dokončoval  populárně-odbornou knihu „Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí?“, výsledek to mého desetiletého studia toho nejvýše položeného horského jezera na světě, které se nachází v Andách (©2014). Jsa ještě napojen na přístroje a v horečkách na jednotce intenzivní péče, požádal jsem o papír a tužku a snažil jsem se dělat si poznámky, co ještě zbývá v knize dokončit. Moc slavné to nebylo, ale pokračoval jsem v práci již na lůžku v nemocnici, bez slavného návratu do života. Prostě byla tu kontinuita. V prosinci 2017 tomu budou 4 roky od této jistě velmi závažné operace a tak je tomu doposud – kontinuita pokračuje. Dá se říci, že za poslední 4 roky jsem udělal snad nejvíce práce v životě, ať již na poli pracovním, neboť stále podnikám, či spisovatelském (druhé vydání knihy „The Application of Engineering Geology to Dam Construction“ ©2014, kniha uvedena již ve více než šedesáti zemích světa),  či přednáškovém a výstavním (trvalá výstava mých fotografií a dokumentů o mé padesátileté spolupráci s Peru v zámku Letovice), ale nemá smysl vyjmenovávat všechny aktivity, jsou uvedeny na mých webových stránkách www.horsky.estranky.cz.

2---plavky-a-piscina-melia-cohiba.jpg

 

 

 

 

Slušivé funkční tílko a trenýrky na bazénu hotelu Mélia Cohiba v Havaně.

Chci se ještě na závěr zmínit o některých mých pochybnostech, které mi po operaci dělaly starosti. Tedy : 1 – Budu moci přednášet? Nasadím si urostomický sáček a po hodině, možná dříve, budu muset sdělit: „Promiňte, jen na chvíli přednášku přerušíme, potřebuji vypustit sáček“. Tedy nic takového se nekoná, obavy jsou zcela zbytečné. Sáček vydrží i tři hodiny, pokud tomu přizpůsobíme pitný režim. 6---s-manzelkou-marii-v-palacio-de-convenciones.jpg

 

 

S manželkou Marií v kongresovém paláci Palacio de las Convenciones v Havaně, v němž jsem měl přednášku a jako lektor řídil jednu vědeckou sekci.

2 – Budu moci létat letadlem? Vždyť již od roku 1991 spolupracuji se Španělskem a každý rok tři až čtyřikrát musím do Madridu. Bez problémů. Lety zvládám naprosto v pohodě. 3 – Budu se moci koupat v moři, v bazénu? Ano, nic zvláštního, problémem pro muže je jen koupací úbor. Na setkání stomiků v Brně v tomto roce (2017) jsem v tomto smyslu vznesl dotaz a již v časopise stomiků Radim, v čísle 1/2017 je tato otázka řešena. Nicméně, sám jsem se nakonec dopracoval k tomu, že nejvhodnějším vrškem pro muže je funkční tílko zakoupené v prodejnách A3 Sport nebo Sportisimo.  4 – A jak to bude s dálkovými lety a pobytem v tropickém klimatu?  Vrátil jsem se právě z Havany, kde jsem byl lektorem a přednášejícím na mezinárodním kongresu. Neexistuje přímý let z Prahy do Havany a navíc, jsem z Brna. Tedy autobusem do Prahy, z Prahy do Amsterodamu, z Amsterodamu do Havany. Celkem i s čekáním na letištích 16 hodin. Je to k vydržení? Ano, bez problémů. A co tropické klima? Úžasně svědčí urostomikům, zejména ta možnost pravidelného plavání v teplé vodě a vydatného odpočinku ve stínu či na sluníčku.

7---16-chevroletem.jpg

 

Chevroletem z roku 1959 na letiště v Havaně. Účastníci medicinského mezinárodního kongresu před odletem do Prahy. Zleva MUDr. Hana Zelenková a Otto Horský s manželkou Marií.

Jedna pochybnost, která mě trápí poslední rok, však zůstává. Mám vážné problémy s pravým kyčelním kloubem. Ten se nachází asi 20 cm pod urostomickým vývodem. Stav vyžadující jeho operaci. Odborní lékaři se však liší v názorech. Někteří tvrdí, že vzhledem k výskytu bakterií, které jsou po radikální cystektomii obvyklé a v mém případě je jich přemíra a nezabírají na antibiotika, je taková operace velmi riziková.

Otto Horský

5---s-mazelkou-marii-v-havane.jpg

 

 

 

S manželkou Marií v Havaně před hotelem Mélia Cohiba. Taxi, plně fukční veterán Ford z roku 1957.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář