Zkušenosti z práce experta v rozvojových zemích
Zkušenosti z práce experta v rozvojových zemích.
Otto Horský
Zahraniční poradce, expert, sice není doslovně cestovatelem, ale zejména pokud je to geolog, může být obojím. Záměrně říkám, že může, protože pokud má lásku k přírodě a k lidem a spojí svoji práci s poznáváním světa, „narodí“ se nový cestovatel. Ale může tomu tak být samozřejmě i v jiných profesích.
Vzhledem k tomu, že jsem jako zahraniční expert působil v rozvojových zemích již od roku 1974 a občas působím dodnes, dovoluji si shrnout svoje poznatky z této profese. Vycházím z předpokladu, že za uplynulá desetiletí se sice v těchto zemích hodně změnilo, některé zásady potřebné k dosažení úspěchu při tomto poslání však zůstávají stále v platnosti. Jiný pohled na věc mohou mít experti z jiných profesí, než je ta moje, což je inženýrská geologie. Inženýrský geolog má velkou výhodu. Obvykle působí jako poradce nejen ve městě, ale častokrát vyjíždí do terénu, neboť stavebnictví není záležitostí místní, ale týká se staveb v celé zemi. Moje poradenská činnost byla vždy zaměřena především na velké vodní stavby, přehrady, přečerpávací elektrárny, závlahové systémy, ale i přístavy. To s sebou neslo nutnost navštěvovat oblasti, kde doslovně, jak se u nás říká, „ lišky dávají dobrou noc“. To zase na straně druhé znamenalo, že jsem mohl poznat země v nichž jsem působil, nejen z pohledu přírodního, ale i sociálního a mohl jsem si vytvořit úplný obraz o dané zemi.
Od zahraničního experta by se mělo především vyžadovat, aby znal perfektně jazyk země, v níž má působit. Nedovedu si představit, že zejména expert řídící kolektiv, nebo odborník, pracující jako poradce na některém zahraničním ministerstvu, se domlouvá lámavou angličtinou, nebo třeba i dobrou angličtinou v zemi, kde se mluví španělsky. Když bude jazykově dobře připraven, má napůl vyhráno, neboť bude místními lidmi přijat jako jeden z nich. Bohužel, i dnes se stává, že sám budoucí expert své jazykové znalosti přeceňuje a vyjede do zahraničí s chabými znalostmi.
Od experta se samozřejmě očekává vysoká odbornost ve své profesi. Ale nejen to. Musí být všestranný, mít přehled a znalosti o dané zemi a teritoriu, přehled o sportu, neboť tento se stává často diskutovanou otázkou. Expert doslovně zazáří, když zná vynikající sportovce dané země. Nemyslím osobně, ale zná jejich jména a jejich dosažené úspěchy. Tyto znalosti by měl získat již před odletem na svoji misi, ne až postupně za pobytu v zemi. Nechci dávat sebe jako příklad, ale než se odletěl v roce 1974 působit dlouhodobě do Peru, prostudoval jsem si veškerou dostupnou literaturu o historii země, o přírodních podmínkách, o ekonomice země, ale i celého teritoria Latinské Ameriky. Také o indiánech a o sociálních podmínkách místních obyvatel. Když jsem se měl zúčastnit v roce 2004 výzkumné expedice na peruánské jezero Titicaca, již před odletem jsem napsal knihu o jezeru a jeho přírodních podmínkách. Absolutní znalost španělského jazyka je naprostou samozřejmostí.
Od experta se také očekává fyzická zdatnost a vysoký stupeň adaptability. Dokonce jsem dospěl k poznání, že stupněm adaptability by se měla měřit inteligence člověka. Expert si prostě musí umět poradit za každé situace, nejen ve své profesi. Musí zvládat či akceptovat všechny způsoby dopravy, nejen v moderních limuzínách, ale i na korbě náklaďáku. Hodí se znalost jízdy na koni a v extrémní situaci si musí umět poradit a zvládnout obtíže cesty autostopem či pěšky. K tomu je zapotřebí umění navazovat kontakt s místními obyvateli a přizpůsobit se jejich zvyklostem. Jinak řečeno, chce li uspět, musí se ve své podstatě cítit „obyvatelem“ této země, ne jen hostem poskytujícím služby. Tento „nepatrný“ rozdíl místní obyvatel ihned vycítí a všechno jde z jejich strany ihned jinak, jiným tempem, s jinou zodpovědností a spolehlivostí. Expert potom přemýšlí, jak je to možně, že vše funguje, vše jde jako na drátkách. Když to včas pochopí, je dobře. Místní obyvatelé ho prostě akceptovali „za svého“ a tak se k němu chovají, důvěřují mu a má plný respekt. Expert ale musí projevit i určitý stupeň odvahy, přinejmenším tolik, na kterou jsou místní obyvatelé zvyklí. Asi se nebudou divit, když bude mít strach z jedovatých hadů či štírů, ale divili by se, kdyby se bál obyčejných pavouků, žab či brouků. Bohužel se ale i stalo, že naši experti v jisté zemi ani neměli čas přemýšlet o své odvaze. Mapovali v území, které bylo zaminované, což objednatel prací zřejmě včas nevěděl a k odminování došlo až po splnění jejich úkolu. Teprve potom dostali kopřivku.
Velmi hrubou chybou by byla kritika místních zvyklostí, jejich stravy, způsobu práce a využití času. Zde nezbývá nic jiného, než jít příkladem a výsledek se záhy dostaví. Mohu uvést příklad z jedné země, ve které jsem působil. Nasadil jsem pracovní tempo pro tým našich poradců takové, že se pracovalo na lokalitě v terénu v horách až do vypnutí elektroagregátu, tedy do 22 hodiny. Místní pracovníci viděli příklad a tomuto tempu se přizpůsobili. Nebylo ani třeba je k tomu vyzývat.
Expert by neměl sám vystavovat na odiv svoje znalosti, nebo dokonce to dělat s pocitem nadřazenosti. Když to dělají za něj jeho místní zaměstnavatelé, jimž radí, pak nemá smysl se tomu bránit. Oni vědí, co se sluší a patří. V jedné zemi o mě nadneseně všude prohlašovali, že jsem nejlepší geolog na světě a zabíralo to. Díky tomu se jim podařilo získat několik zajímavých zakázek. Expert si také nesmí myslet, že ve vztahu k dané zemi má „spasitelské“ poslání. Místní odborníci ho leckdy vyslechnou a stejně si to udělají po svém. Nebo jeho myšlenky si přivlastní a budou je vydávat za své. Ale i to je dobrý výsledek. Expert by spíše měl být hrdý na to, že jeho rady našly plodnou půdu a ještě za svého pobytu v dané zemi uvidí výsledky své poradenské činnosti v praxi.
Základním rozdílem práce našeho experta v rozvojové zemi ve srovnání s jeho působením doma jsou jistě jiné klimatické a sociální podmínky. Tam, kde je horko a sucho, sužuje člověka neustálý pocit žízně. Kde je vlhko a horko, člověk se cítí jako v prádelně. Ztékající pramínky potu v něm vyvolávají pocity méněcennosti. Setkal jsem se i s tím, že takový expert místním „nevoněl“ a vyžadovali, aby používal různé voňavé spreje. Těžko tedy říci, co je horší nebo lepší, zda suché či vlhké vedro. V každém případě, pokud si nechcete zadělat na kaménky v ledvinách či jinde, je třeba vypít minimálně 2 až 3 litry tekutin denně, i když nemáte pocit žízně.
Velmi zle působí náhlá změna nadmořské výšky. Naprosto bez zkušeností s tímto problémem, byl jsem vyslán v roce 1975 do královského města Cuzca v Peru, abych připravil oficielní návštěvu našeho velvyslance. Byl jsem přijat starostou města a následně i velitelem 4. Vojenského okruhu. Pohoštění bylo v obou případech obrovské a neměl jsem důvodů je odmítnout. Večer však nadmořská výška města přes 3300 metrů udělala své. Nikdo mě nepoučil, že je třeba jíst střídmě, neboť kyslík se spotřebovával na trávení a okysličování krve bylo velmi chabé. Cítil jsem se celou noc na pokraji smrti. V roce 2004 u jezera Titicaca ve výšce přesahující 3800 metrů mi však nemohla ani střídmá strava. Několikatýdenní pobyt bez předchozí aklimatizace vyvolal u mě horskou nemoc a musel jsem být po celou dobu pracovního pobytu pod lékařským dozorem.
Strava je v každé zemi odlišná a při dlouhodobém pobytu nezbývá, než si na ni zvyknout. To postupně vede ke změně metabolismu a organismus si přivykne. Některá jídla čí pochutiny, na které jsme doma zvyklí, nám však budou chybět. Naši experti jsou proto velmi vynalézaví. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem si sám pekl chléb, sice z hladké mouky, ale byl výborný, vyráběl tlačenku i šunku a „hrníčkové“ české buchty. Také jsme ale snědli čtyři metry dlouhého hroznýška kubánského, škrtiče. O tom, že žaludek člověka je výjimečně přizpůsobivý, svědčí zkušenost, že po této pochoutce zvracel pouze pes.
Horší je to ovšem s pitnou vodou. Ne vždy se jí dostává hojnosti a i když ano, je jiná, než u nás, obsahuje jiné bakterie, na které je třeba si zvyknout. Dnešní rady, tak tedy pijte jen vodu kupovanou, jsou v odlehlém terénu těžko použitelné. Také jsem ale zjistil, že jeden velkoobchod plnil plastové láhve vodou přímo z řeky a i to jsme to přežili. V některých restauracích se tomu stejně nevyhnete, neboť vám donesou k obědu vodu, jejíž původ je neznámý. Z toho vyplývá zkušenost, že i přes počáteční problémy je třeba si na místní vodu zvyknout a získat tím jistý stupeň odolnosti. Když jsem byl právě dostudovaným geologem a jel jsem v Egyptě rychlíkem z Káhiry do Luxoru, měl jsem takovou nepřekonatelnou žízeň, že jsem pil vodu z cisterny na střeše vlaku. Je to sice extrémní a nedoporučitelný příklad, ale přežil jsem to bez následků.
V jiné zemi jsem zase pil vodu ze všech potoků a jeden akademik, sovětský expert, z toho měl velkou legraci. Stále opakoval: „Otto beber agua de todos arroyos“ (Otto pít vodu ze všech potoků). On se zase podle rady svých lékařů choval jiným extrémním způsobem. Asi jako velbloud. Ráno před odjezdem na celodenní túru do terénu vypil maximum vody, co snesl, a potom pil zase až večer. Opravdu nevím, který z obou přístupů byl ten správný a jestli on se domů nevrátil s ledvinovými kameny. Před odjezdem na celodenní geologickou mapovací túru, dvanáct hodin v sedle na koni, jsme se ale k dennímu pitnému režimu museli oba nějak postavit.
Příroda jako taková je pro geologa vždy krásná. Geolog se na ni dívá jinýma očima a kde by někdo řekl: „ Takové ošklivé skály a kolem samá poušť“ Tam geolog řekne: „ Jak jsou ty skály nádherně zvrstvené, to je přímo učebnicový příklad. A ty vlnky v pouštním písku, krásnější než čeřiny na břehu moře.“ Tedy příroda je pro nás odměnou za někdy značné útrapy cesty. Horší je to ovšem s pocitem samoty. Ten se projevuje u každého jinak a znovu opakuji, i ten je závislý na schopnosti adaptability jedince. V tomto směru snad nejvyšším stupněm adaptability vynikali cestovatelé Zikmund a Hanzelka, protože dlouhé roky trávili v automobilu, mnohdy ve velmi obtížných, ba riskantních podmínkám, v drsné přírodě a odkázáni sami na sebe. H + Z se na první cesty vydali sami dva. Znali se již od studentských let a na tyto společné cesty byli po všech stránkách dobře připraveni. Proto ponorkovou nemocí nikdy netrpěli.
Pokud se týče většího kolektivu, například dlouhodobé expedice, je to ovšem úkol daleko náročnější. Při výběru expertů či pracovníků do expedice je třeba věnovat pozornost nejen jejich odbornosti, ale i povahovým vlastnostem, zdravotnímu stavu a schopnosti přizpůsobovat se rozhodnutím, která pro ně nemusí být zrovna populární. Když jsou již karty vrženy a expedice plní své úkoly v zahraničí, i potom je třeba ke každému jednotlivci mít individuální přístup a snažit se, zejména v krizových situacích, vztahy řešit tak, aby nedošlo k narušení či rozpadu kolektivu, neboť každý jednotlivec má v expedici nezastupitelné poslání a mělo by to ve svém důsledku nedozírné následky. Opět uvedu příklad z jedné země, kde jsem řídil v horách po čtyři roky kolektiv více než dvaceti československých expertů. Žili jsme v táboře daleko od civilizace, s vysokým stupněm závislosti jednoho na druhém. Každý expert měl svůj těžko zastupitelný úkol a jednotlivé úkoly měly mezi sebou vzájemné vazby. Vypadnutí jediného článku řetězu by vyvolalo problémy, sice řešitelné, ale zbytečně a zdržující. Každý expert byl motivován vysokými nároky na rychlost a kvalitu řešení svěřeného úkolu ve vzájemné vazbě na práci a úspěch celého kolektivu. Každý den se pracovalo od rána až do vypnutí elektroagregátu, čili do pozdního večera. Nikdo neměl prostor na nudu, která by se jako první stala zdrojem třenic a samoty. Nesetkal jsem se zde nikdy s problémem „ponorkové nemoci“. Jinou dobrou zkušenost jsem zase získal později v Peru, kde jsme záměrně uspořádali expedici symetricky. Čtyři muži a čtyři ženy. Nikdy se nemluvilo či nenadávalo sprostě, vždy byl ve všem řád (i v jídle a zejména v čistotě), expedice fungovala po celou dobu jako na drátkách.
Závěrem se chci jen zmínit, že každý expert by měl být napůl diplomat. Měl by si vždy uvědomovat, že representuje naši krásnou zemi a podle něj ji budou druzí posuzovat. Znalost cizího jazyka před výjezdem ke splnění poslání považuji za samozřejmou. Tedy myslím tím samozřejmě jazyky světové. V Latinské Americe vám sice znalost anglického jazyka někdy pomůže, ale pro úspěšné splnění úkolu většinou nestačí. Stejně tak, v anglofonních oblastech vám asi zase moc nepomůže jen španělština.
