Jdi na obsah Jdi na menu
 


CO VŠE PŘEDCHÁZELO UDĚLENÍ ŘÁDU COMENDADOR

16. 7. 2020

Co vše předcházelo udělení Řádu Comendador

 

     Vždy jsem toužil po dalekých cestách k osobnímu poznání světa, k prohloubení znalostí o něm a o lidech různých kultur a vyznání. Na toto svoje vysněné poslání jsem se již od gymnaziálních studií cílevědomě připravoval. Po dokončení studií inženýrské geologie na vysoké škole jsem pak tuto přípravu zaměřil zejména na prohloubení mých teoretických a praktických znalostí v mém zvoleném oboru, v němž jsem se zaměřil hlavně na projekci a výstavbu  přehrad a jiných vodohospodářských a energetických staveb.

       Všechny první vydělané peníze jsme spolu s mojí první ženou Olgou investovali do poznávání okolního světa a hodně prostředků a sil jsme věnovali dalšímu vzdělávání, zejména jazykové přípravě. Ihned po ukončení vysoké školy jsme začali oba studovat španělštinu, Olga navíc prohlubovala své znalosti z angličtiny a já z němčiny. Začal jsem rovněž studovat jazyk anglický, neboť jsem pochopil, že bez jeho znalosti se vzhledem k mým osobním ambicím neobejdu. neobejdu. Ruštinu jsme samozřejmě znali oba velmi dobře. Naše první cesty, i když většinou s cestovními kancelářemi, nebo s turistickým či horolezeckým oddílem, byly vždy kulturně-historickým obohacením a přispěly nejen k postupnému poznávání okolního světa, ale i prohloubení jazykových a odborných znalostí. Z většiny takto realizovaných cest do zahraničí jsem hodně vytěžil, protože jsem o nich přednášel, publikoval první odborné a populární články, vystupoval v rozhlase. Tím jsem se nejen dostával do povědomí široké veřejnosti, ale ve své profesi získával postupně odborné jméno a navíc, učil jsem se i spisovatelskému umění.

      Trvalo mi dlouhých 14 let, než se naplnila moje cílevědomá snaha, ale i touha a sen mé manželky Olgy, pracovat jako odborník v zahraničí. Byl jsem již vybrán či navržen opakovaně několikrát, dokonce i jako expert OSN. Vždy však vstoupily do toho jiné závažnější pracovní úkoly v Československu. Vcelku chápu, že moji kolegové se nato již dívali skepticky a divili se, proč pořád studuji cizí jazyky a proč investuji tolik peněz do účelového cestování za poznáváním světa a za rozšířením odborných znalostí. Stejně je to podle nich na nic a nikdy pracovat jako expert do zahraničí vyslán nebudu. Ale osud tomu chtěl a byl jsem navržen a schválen do funkce vedoucího technické kanceláře v Limě, v Peru a navíc i do funkce diplomatické. Od té doby tvrdím, že lidé si nesou svůj osud, ale musí mu neúnavně a systematicky připravovat cestu, nesmí klesat na mysli a nesmí to vzdát. A jak jsem se naučil jako vlče ve skautu: “Buď vždy připraven!“. A o to se snažím doposud i v požehnaném věku. Jsem stále připraven.

      Dvouletý pobyt v Peru od roku 1974 byl nepřetržitým řetězem pracovního úsilí, které velmi rychle přineslo své plody. Ale byl i řetězem dosud nepoznaných dobrodružství, o nichž jsem  napsal knihu Peruánské postřehy (© Repronis, 2004, 2008), připravil a napsal scénáře pro televizní filmy Peruánské postřehy (2004) a Geologové z Mantara (2005) a participoval  na  scénáři filmu Člověk proti horám (2006). Relací v rozhlase jsem měl na toto téma bezpočet nejen v minulosti, ale vracím se k nim i dnes, zejména v pořadech Českého rozhlasu. Pobyt v Peru však znamenal i kalich hořkosti ze ztráty mé milované ženy Olgy. Zemřela po dlouhém boji s rakovinou v roce 1976. Její touha po zahraničních zemích a po naplnění společenského poslání, jehož se velmi dobře a úspěšně zhostila,  se završila předčasně. Měla pouhých 35 let.

     Ještě za života Olgy jsem po neplánovaném návratu  z Peru v roce 1976 připravil propagační a komerční cestu přes kontinent Latinské Ameriky, po stopách cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Náš tým byl ve složení: Otto Horský, geolog a vedoucí expedice, Jiří Vrožina - kameraman, Milan Švihálek – zpravodaj a publicista, oba z Československé televize v Ostravě, dále Jaromír Musial – novinář a zpravodaj čs. rozhlasu. Prostřednictvím československých podniků zahraničního obchodu jsem se obrátil na naše zastupitelské úřady ve všech zemích Latinské Ameriky po trase námi plánované cesty a spolu s nimi jsem vypracoval přesný plán a scénář cesty. To jest, které země navštívíme, v jakém pořadí, které stavby a projekty nafilmujeme a podáme o nich svědectví, budeme je propagovat ve světě a po návratu domů i v televizi, rozhlase a v dalších mediálních a sdělovacích prostředcích. Konkrétní plánovaná místa a scénáře jsem potom projednal s podniky zahraničního obchodu, abych od nich získal finanční prostředky na realizaci cesty. Tak se mi podařilo získat podporu od Polytechny, Exica, Strojexportu, Pragoinvestu, ČKD, dále od Geotestu Brno a Stavební geologie Praha. Celkem mi bylo přislíbeno skoro 60 tisíc dolarů, což by v té době stačilo jako počáteční investice na realizaci tohoto záměru. Škodovka nám přislíbila pro tuto cestu zdarma dva specielně připravené automobily ŠKODA. Celá akce skončila na nesouhlasu generální ředitelky čs. televize s vysláním dvou uvedených pracovníků, která si nechtěla pálit prsty, a to i přesto, že jsem u ní v Praze osobně dvakrát intervenoval a ředitel Ostravské televize tuto cestu vehementně podporoval. Jiří Vrožina to pak vyřešil tak, že odešel do exilu do Austrálie, kde založil vlastní úspěšné studio. Po 1989 roce pozval do Austrálie cestovatele Miroslava Zikmunda (Jiří  Hanzelka  již byl vážně nemocen a brzy nato zemřel), aby alespoň jemu splnil původní cestovatelský plán, který byl po okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 znemožněn  a oba cestovatelé byli šikanováni. Milan Švihálek po zákazu cesty vážně onemocněl. Po asi roce se uzdravil a působil  dál jako velmi úspěšný redaktor Ostravské televize. a to až do odchodu do důchodu. Dnes je velmi úspěšným spisovatelem a mým váženým přítelem.

     Náhodné souvislosti, které mě od dětských let spoluvytvářejí život, tomu chtěly, že v roce 2002 jsem byl přizván do vědecké expedice „Titicaca, 2004 CZ“. V rámci psychické a fyzické průpravy na náročný dvouměsíční pobyt ve vysokohorských Andách v Peru jsem musel prokázat fyzickou zdatnost výstupem na nejvyšší horu Řecka, Miticas v pohoří Olymp (2917 m). Expedice Titicaca se v roce 2004 realizovala a její výsledky přinesly kýžené ovoce, jež s chutí požívám dodnes v různých populárních a populárně-vědeckých článcích, knihách, výstavách fotografií a přednáškách. vystoupeních v rozhlase a televizi. Jejich soupis je uveden na mých webových stránkách.

      Touha po úspěchu a dobrodružství byla vždy u mě tak silná, že mnohdy blokovala i můj pud sebezáchovy. Dostával jsem se proto častokrát do situací, ohrožujících vlastní život. Získané odborné zkušenosti a prožitá dobrodružství však tato nebezpečí vyvažovala a byla mi vždy odměnou. Přesto se divím, že dosud žiji, neboť vzniklé situace, jichž bylo bezpočet, byly někdy opravdu na pováženou. Ale o některých z nich hovořím ve své knize Pamětí z roku 2012 (© Paměti, Nová Forma 2012). Tato kniha pamětí se týká jen mého dětství a studentských let, tedy až do doby ukončení vysokoškolských studií geologie na Vysoké škole báňské v Ostravě, to je do roku 1961. Studoval jsem potom ještě externě některé předměty potřebné pro můj obor na VUT v Brně a vystudoval jsem Universitu 17. listopadu v Praze – obor španělština. Na jazykové škole a v různých jazykových kurzech jsem studoval angličtinu, němčinu a půl roku i francouzštinu. Protože ruštinu jsem studoval již od čtvrté třídy obecné, potom na střední škole, na gymnáziu a v rámci vědecké aspirantury, tedy celkem 11 let a stále ji používám, umím myslím slušně i rusky, a to nejen jazykem, ale i písmem. Ale o tom všem a o tom, co předcházelo udělení peruánského vysokého Řádu  Comendador hovořím  podrobně v zatím moji poslední  knize Živá monografie“ (© Nová Forma 2019). Z této knihy vyjímám alespoň několik základních údajů a informací, které doplňují životní cestu vedoucí k udělení Řádu.

 Projekty, expedice a objevy: retrospektivní pohled na Peru OTTO HORSKÝ“ Proyectos, expediciones y descubrimientos: una mirada retrospectiva al Perú“

Zatímco každý cestovatelský úspěch je vysoce hodnocen a uváděn v literatuře a jinde po celá desetiletí, neřku-li staletí, důležité stavby, na nichž se významným způsobem podepsali čeští experti, zůstávají v zapomnění.

Abych tuto chybu alespoň trochu napravil, uvedu některé aktivity, které se zapsaly do historie odborné spolupráce mezi Peru a Československem, nebo později mezi Peru a Českou republikou (geologie, projekce vodních staveb aj.). Níže uvádím  osobnosti, které se zapsaly významným způsobem k rozvoji přátelských a odborných vztahů mezi našimi zeměmi a s nimiž jsem vždy byl a jsem v kontaktu a patří mezi mé přátele. Mezi nimi vyniká zejména Pavel Štěpánek, jehož obsáhlou knihu Čechy a Peru, Cestovatelé druhé poloviny 20. století, jsem recenzoval. Dalšími  významnými osobnostmi jsou Hanzelka a Zikmund, Václav Šolc, Miloslav Stingl, Mnislav Zelený, Bohumil Janský,V. Plešinger. Dále ženy cestovatelky a badatelky – Eva Farfánová Barriosová, Olga Kandertová, Kamila Šimková-Broulová, Květa Klímová Pumerová, Olga Vilímková,aj. .

Na mé přednášce v Instituto Cervantes v Praze v roce 2017 jsem mimo jiné prohlásil: •Velmi mě těší, a dá se říci, že je přímo symbolické, že se na přednášku dostavili i někteří moji o něco starší kolegové. Byli to právě oni, kteří stáli od sedmdesátých let minulého století u zrodu zajímavých projektů a přispívali svou vysoce odbornou činností, ale i svým velmi přátelským a lidským postojem k prohloubení vztahů přátelství a spolupráce mezi našimi zeměmi. ".Byli to Ing, Stanislav Novosad, Ing. Richrd Barvínek a Ing. Karel Drozd

Alberto Salas Barahona, velvyslanec Peru, v roce 2010 prohlásil:

Otto Horský, profesí inženýrský geolog, od mládí projevoval sklon k dobrodružství a cestování do jiných oblastí světa. Tato touha ho postupně přivedla k orientaci na tradiční peruanskou kulturu a ke snaze přiblížit se životu tamních indianů. Byl si vědom skutečnosti, že k naplnění tohoto snu je zapotřebí dobře zvládnout španělsky jazyk a zejména se stát dobrým odborníkem ve své profesi.

Instututo Cervantes

Inženýr Otto Horský si v roce 1974 splnil svůj sen žít v Peru, kam byl vyslán jako diplomat a ředitel tamější technické kanceláře, aby pomohl s rozvojem vzájemné vědecko-technické spolupráce.

Na to jsem reagoval následujícím způsobem:

SNY SE SNAD NAPLŇUJÍ JEN V POHÁDKÁCH. K USKUTEČNĚNÍ MÉHO SNU ŽÍT V PERU DOŠLO PO 14 LETECH CÍLEVĚDOMÉ PŘÍPRAVY NA POSLÁNÍ ZAHRANIČNÍHO EXPERTA , KTERÁ ZAHRNOVALA ZEJMÉNA:

● STUDIUM CIZÍCH JAZYKŮ, ZEJMÉNA ŠPANĚLŠTINY

● KORESPONDENCE SE ZAHRANIČNÍMI UNIVERZITAMI od roku 1965

● PUBLIKACE „LA INGENIERÍA GEOLÓGICA EN CHECOSLOVAQUIA“ Barcelona, 1967.

● HOSTOVÁNÍ NA GEOLOGICKÉ FAKULTĚ UNIVERZITY V BARCELONĚ, 1967.

   U PROFESORA Prof. San Miguel Arribase

● PARTICIPACE NA PROJEKTU ROZVOJOVÉHO PROGRAMU SPOJENÝCH NÁRODŮ:

„ROZVOJ ZÍSKÁVÁNÍ PODZEMNÍCH VOD V OBLASTI ALTIPLANA“ – 1967

● AUTOR NABÍDKOVÉHO PROJEKTU „EXPLORACIÓN DE AGUAS SUBTERRÁNEAS

EN ECUADOR Y SU DESARROLLO“, ESTUDIO PRELIMINAR, 1970.

● AUTOR NABÍDKOVÉHO PROJEKTU „MOŽNOST UPLATNĚNÍ INŽENÝRSKÉ

GEOLOGIE A HYDROGEOLOGIE V REPUBLICE PERU – 1971

○ Inženýrská geologie: Řešení otázek stability a bezpečnosti přirozených hrází lagun, návrh na jejich sanaci a energetické využití.

○ Hydrogeologie: Vztah povrchových a podzemních vod, hg průzkum pouštních oblastí.

● 1974 - VEDOUCÍM EXPERIMENTÁLNÍ TECHNICKÉ KANCELÁŘE V PERU.

Ne jako expert v inženýrské geologii, ale organizátor a iniciátorprojektů a jiných činností, jako garant rozvoje vědecko-technické spolupráce mezi oběma zeměmi.

ZALOŽENÍ TECHNICKÉ KANCELÁŘE V LIMĚ V PERU – 1974.

1971 – podepsání mezivládní dohody o vědecko-technické spolupráci (Andrej Barčák, Luis Arias Graziani)

1974 – zahájení činnosti technické kanceláře

ZÁKLADNÍ CÍLE A ÚKOLY TK

● před investiční studie ● získávání tendrů na projekty a investiční výstavbu ● návrhy na rozšíření servisních služeb ● předávání výrob které budou v Československu utlumeny ● spolupodílnictví na vyhledávání ložisek neželezných rud ● prodej licencí a patentů ● spolupráce v oblasti školství a vědy, výměna stážistů ● propagace vysoké úrovně techniky a vědy v Československu.

Některé výsledky činnosti TK v letech 1974 - 1976

● Myšlenka spolupodílnictví na vyhledávání ložisek byla záhy opuštěna

● Prodej licencí a patentů pro administrativní potíže zůstal na mrtvém bodě

● Úspěšná byla činnost Chirany (stomatologické soupravy, rentgenové přístroje, sterilizátory) a Metalimexu a Kerametalu (1976 podepsána dlouhodobá dohoda na dodávky nerostných surovin

● Velmi úspěšná byla činnost servisní skupiny dieselelektráren SKODA – Grupos electrógenos – elektrifikace 22 měst (Ayacucho, Huánuco, Tarapota, Nazca, Chachapoyas, Tumbes)- Bernášek

● Byly navázány vztahy s univerzitami a s projekčními kancelářemi

● I v dalších uvedených činnostech poslání TK bylo dosaženo určitých výsledků (výměny stážistů, konzultace na ložisku Laica Cota, v oblasti zemědělství). Nejlepších však bylo dosaženo v oblasti předinvestičních studií a tendrů na projekty v inženýrské geologii a geotechnice.

INŽENÝRSKÁ GEOLOGIE A GEOTECHNIKA

● Navázání přímé spolupráce mezi TK a INIE – ELECTROPERU.

Hydroprojekt již spolupracuje na některých projektech vodních staveb.

● Výběr nejlepších, světově uznávaných odborníků v IG a GT pro poskytování expertních služeb (Ing. Novosad, CSc, Ing. Karel Drozd, CSc, Ing. Richard Barvínek, CSc, Ing. Vítězslav Zamarský, CSc a další).

● Seznámení odborné veřejnosti s úrovní oboru IG a GT přednáškami a účastí na kongresech (cyklus přednášek Ing. Drozda v Electroperu a v Colegio de los Ingenieros, na Univerzitě San Marcos a v Electroperu

● Propagace v peruánské televizi (dva hodinové pořady o Československu, přímé vystoupení členů TK), v rozhlase a ve sdělovacích prostředcích.

● Poskytnutí expertních služeb pro projekty energetických děl: El Sheque, Mantaro II, El Fraile, Charcani 5, Mantaro Derrumbe, Tumbes, Rentema, Puente Cinsel, El Chorro, Majes, Taycaja. Dále také výzkum základové půdy a seizmického zatížení hutního kombinátu v Arequipě, konzultace v oblasti hydrogeologie, posouzení ložiska Laica Cota u Titicaca.

Udělení státního peruánského řádu Comendador

Postřehy mého staršího bratra Milana

Jak jinak začít tuto knihu, než postřehy mého staršího bratra Milana Zatloukala, který byl natolik potěšen, že moje mnohaleté úsilí přátelských a pracovních vztahů s Latinskou Amerikou bylo oceněno vysokým státním řádem peruánské vlády. Nutno dodat, že můj bratr  posledních několik roků píše několikrát do roka  rodinný občasník  „U nás“ a udělení řádu považoval za natolik závažné, že mu věnoval celé zvláštní číslo „U nás č. 04/2019“, což já osobně považuji za velkou čest, kterou mi udělil. Když tak učinil, bylo mu 85 roků. Přesto, jeho literárné projev je nejen moudrý, ale i svěží a mladistvý. Také nutno dodat, že i když jsem na svoje původní příjmení Zatloukal velmi hrdý, jmenuji se Horský. Ptáte se proč? Protože moje první manželka Olga Valentová se chtěla jmenovat Horská, v roce 1962 se nechala přejmenovat na tehdejším Národním výboře v Novém Jičíně za 50 Kčs na Horská a sňatkem  jsem přijal její jméno. Ale po tomto krátkém úvodu dejme slovo mému bratrovi Milanovi. Z jeho v tomto případě velmi obsáhlého díla věnovaného mé osobě vyjímám to nejpodstatnější.

 Čas setby, čas zrání, čas sklizně požehnání.

Tak nějak by se dal ve stručnosti charakterizovat lidský a profesní vývoj úspěšného jedince. Tím jedincem je v tomto případě jeden z listů našeho rozložitého rodinného stromu. Který to je tentokrát? To jsem již vyzradil a na pamětnou zaznamenal v předchozím čísle 3/2019 našeho rodinného občasníku. Ano, „náš Otík“ dotáhl svůj životní příběh až do stádia sklizně a jejího společenského ocenění. A to se každému, byť i pracovitému, nepodaří.

Na druhé straně jistě nezůstalo bez povšimnutí slůvko „tentokrát“. Chtěl jsem tím na udržení paměti podotknout, že jsme na významné počiny našich rodinných soukmenovců („lístků“) už z minulosti tak trochu zvyklí, i když nelze významy jejich sklizní vážit a porovnávat měřítkem metráků. Pokusím se tuto myšlenku doložit, avšak až posléze, abych teď nerozmělnil význam společenského a mezinárodního ocenění aktivit mého bratra Ing Otto Horského, CSc.

Jak snad vyplývá z úvodu, chtěl bych toto číslo „Unásu“ věnovat významné události, že člen naší široké rodiny byl dekorován jedním z nejvyšších řádů jihoamerického státu Peru. K tomu předesílám, že nehodlám svým elaborátem konkurovat příslušným dokumentům vědeckého, diplomatického a profesního světa a stejně tak ani Ottově bohaté bibliografii. Přesto mám v úmyslu v přílohách dnešního čísla uvést podstatu toho, co z těchto oblastí teď proniklo na náš stůl jako žhavá současnost. Mým hlavním záměrem je obohatit tyto události rodinným pohledem, který bychom pochopitelně v úředních dokumentech těžko hledali. Hned však musím dodat, že samotný Otto se se svými „křivolakými cestičkami osudu“ - jak sám píše – nikdy netajil ani ve svých pamětech, ani ve svých spisech, které se dotýkají jeho osobních a kariérních životních kroků.

Já si v dalších řádcích a přílohách troufám pouze některé z těchto kroků oživit dle mých pamětí, tj. z pozice nejstaršího příslušníka naší šestičlenné sourozenecké sestavy.

Udělení řádu

Tak tedy, pusťme se do pokusu o kronikářský záznam událostí, byť zčásti formulovaný proti proudu času. To mimo jiného znamená, že kroniku zahájím tou „sklizní“. Reprodukované dokumenty jsou tu natolik výmluvné, že není třeba velkých vysvětlivek.

 Resolución Ministerial, v následujícím přeložená do češtiny jako Ministerská rezoluce nám prozrazuje, že o udělení řádu bylo rozhodnuto v Limě již v prosinci 2018. Slavnostní udělení bylo původně naplánováno na červen 2019, ale některé personální překážky na peruánské ambasádě v Praze ovlivnily posunutí termínu na 19.9.2019.

Neoficiální překlad

Ministerská rezoluce

V Limě dne 18. prosince 2018

Na základě seznámení se s návrhem kancléře řádu:

l Po uvážení cenné podpory, kterou poskytoval uznávaný inženýr a geolog Otto Horský velvyslanectví Peru v Praze, prostřednictvím činností spojených s podporou kultury, vědy a ekonomiky Peru v České republice.

l Za vyzdvižení skutečnosti, že plodem jeho dlouhodobého vztahu k Peru a jeho rozsáhlého zájmu o tuto problematiku, je celá řada knih, které pan Horský vydal o této zemi, což dokazuje jeho hluboký osobní zájem o Peru.

l Při zdůraznění toho, že úsilí vyvinuté panem Horským přispělo k posílení dvojstranných vztahů mezi Peru a Českou republikou v různých odvětvích a přispělo k podpoře dosahování cílů peruánské zahraniční politiky.

V souladu s nejvyšším dekretem č. 50-2004-RE a ministerskou rezolucí č. 898-2004-RE, ze dne 2. listopadu 2004, a po schválení radou řádu

SE ROZHODUJE:

Článek jediný – udělit vyznamenání, Řád za zásluhy v diplomatické službě Peru José Gregorio Paz Soldán, hodnost Comendador - Komtur, panu Otto Horskému.

Ať je zaznamenán, udělen a předán příslušný diplom.

                                                                               Podpis ministra zahraničních věcí

             Nestor Popolizio Bardales

             Ministr zahraničních věcí

[Razítko: zaregistrováno dne 18. prosince 2018, RM č. 0759/RE]

Pro méně informované byl předem vydán dvojjazyčný výklad  Co znamená udělený Řád.

La Orden al Mérito del Servicio Diplomático del Perú José Gregorio Paz Soldán es una distinción otorgada por el Estado Peruano a los ciudadanos que se destaquen por sus méritos en el servicio diplomático o contribuyan al desarrollo de la política exterior. ​

El Consejo de la Orden está compuesto por el Canciller (Viceministro Secretario General), el Secretario (Director de Protocolo y Ceremonial del Estado) y cuatro embajadores en actividad o retiro. ​ La Orden recibe su nombre de José Gregorio Paz Soldán, un destacado diplomático peruano que instituyó el Servicio Diplomático y fue tres veces Ministro de Relaciones Exteriores.

Řád za zásluhy v diplomatických službách, Peru,  José Gregorio Paz Soldán je vyzname-náním,  které peruánský stát přiznává občanům, kteří  mají zásluhy a vynikají  v diplomatické službě nebo přispívají k rozvoji zahraniční politiky.

Rada udělující řád se skládá z kancléře (náměstka generálního tajemníka), tajemníka (ředitel protokolu a ceremoniář  státu) a čtyř velvyslanců v činnosti nebo v důchodu. Řád je pojmenován po významném peruánském diplomatovi, José Gregorio Paz Soldánovi,  který zavedl instituci Diplomatické  služby a byl třikrát ministrem zahraničních věcí.

COMENDADOR – KOMTUR, Velitel, je jméno dané jednotlivci, který obdrží čestné ocenění  vojenského, politického nebo církevního řádu; někoho, kdo dostane ocenění, to znamená, řád, vyznamenání.

Dnes, termín Comendador je používán jako výrazný titul cti, poskytovaný lidem vysoké autority, kteří vyčnívají v úsilí pro blaho společnosti, ať již vlastní prací, nebo společenskými, politickými,nebo ekonomickými vlivy.

Dříve byly tyto tituly dávány hlavně církevním, vládním nebo vojenským představitelům. Jednalo se o rytřský titul, jehož součástí mohlo být buď množství peněz nebo část půdy, která byla oficiálně nabídnuta těm, kteří projevili služby zájmům autority, která jí poskytla. Obvykle to byla vláda, monarchie, nebo církev.

Tradice udělování ocenění a předávání těchto titulů začala v Evropě a existovala po mnoho staletí jako strategie k zajištění a zachování dobyté půdy a pro podporu územní expanze. Nabytý darovaný pozemek musel být Comendatorem  povinně obhajován proti  útokům  útočníků a nepřátel. Udělení této hodnosti bylo pro monarchy  důležitým nástrojem k získání vasalských služeb obdarovaných.

Příslušný prováděcí protokol umožnil, aby k slavnostnímu aktu a následné recepci v rezidenci peruánského velvyslanectví v Praze byli přizváni i nejbližší spolupracovníci a rodinní příslušnícj dekorovaného laureáta. Pro ten účel byly vystaveny a obeslány osobní pozvánky.

Jak se ukázalo, odložený termín dekorace nevyzněl příznivě pro jistou hrstku pozvaných. Z okruhu rodiny se vlivem kolize s jinou předem plánovanou akcí nemohli zúčastnit Ottův mladší bratr Drahoslav a Ottova neteř Dagmar (oba se svými partnery). Já jako Ottův nejstarší bratr jsem i se svou paní Jaroslavou cestu do Prahy vzdal s ohledem na akutní zdravotní problémy a svoje rozhodnutí jsem s omluvou sdělil administrativě ambasády.

V ten den 19.9. jsme doma s ženou vyvěsili naši nevyužitou pozvánku a spontánně jsme se oddali vzpomínkám na to. co jsme s Otíkem na jeho kariérní cestě prožili a čím vším nás toto kamarádství obohatilo. Svou osobní účast na slavnostním aktu jsme suplovali představami, jak asi prožívají Ottův slavný den naši nejbližší rodinní delegáti - moje sestra Marie se svou dcerou Barunkou, naše dcera Martina a v neposlední řadě naše vnučka Julie se svým partnerem Šotou.

Naše vzpomínky na dobu zrání

Co jsme si tedy v ten slavný den připomínali pomyslným pohledem do našeho rodinného alba?

Nejprve se vyznám já, coby starší brácha a skaut. Také zde musím předeslat, že samotný Otto se nerozpakoval publikovat vzpomínky na toto období svého života svým osobním pohledem ve své knize pamětí (© Paměti, Nová Forma 2012). Já se k našim společným vzpomínkám rád připojuji, ale nepociťuji potřebu vyrábět jejich duplikáty. Mám spíše nutkání dosvědčit, že Otíkova osobnost a jeho životní ambice se formovaly už od útlého mládí.

Narodil se v dubnu 1938 jako třetí člen synovské sestavy. Přiložený obrázek z prostředí babiččiny zahrady v roce 1942 zachycuje (od leva) mě, bratra Jendu, roztomilého Otíka a v té době už i čtvrtého bratříčka – ročního Drahoslava. Snímek je sice neostrý, ale dostatečně naznačuje fyzické stupínky mezi námi. Otto coby třetí stojící v řadě zde dosáhl teprve věku 4 let, ale byl už rovnocenným hráčem našeho bratrského týmu. To hlavně proto, že měl na všecko svou hlavu a svoje záměry si uměl už jako malý mrňous prosadit. V tomto směru narazil snad jen na jedinou překážku: naše maminka jej nepustila z dohledu a nedala na naléhání nás dvou starších „ať ho s námi pustí, že se mu nic nestane“. Měla k tomu svůj důvod. Otík byl sice houževnaté povahy, ale křehké konstrukce a jeho hlavička byla plná programů neřízené střely. Tak došlo i na to, že se s námi v pozdějších letech nemohl ani zapojit do skautského oddílu, přestože ho tam tahali jak kamarádi, tak i jeho rodící se cestovatelské touhy. Tudíž jsme si na tuto situaci museli zvyknout a v našem životě s námi tiše vyrůstal i jeden paradox: já i můj bratr Jan jsme byli na vrcholu uspokojení, když jsme se vrátili ze skautského výletu za město, ale bylo nám líto Otíka, který coby diskriminovaný cestovatel musel sedět doma a smiřovat se s tím, že se v životě nikam nedostane. Minulo však pár let a my dva kingové jsme pomalu usedali u svých rodinek, zatímco naše cestovatelské výsledky se omezovaly na objevování Otíkových cizokrajných pozdravů v našich dopisních schránkách. Když jsem si to v pozdějších letech už jako penzista uvědomil, dojalo mě to natolik, že jsem se pokusil tehdejší situaci zpětně odlehčit neumělou básničkou.

                Čtyři brášci na babiččině zahradě, zleva Milan, Jenda, Otto, Drahoslav, 1942

MA      MARNÁ MÁMY RADA JAK SE POZDĚJI UKÁZALO

Dnes k ránu milý sen se mi zdál,

že s čtyřmi brášky jsem doma si hrál.

Máma už dovařila, talířky rozdělila.

Kdo první všecko sní, ten bude král !

 

Tlačí se ke stolu, do sebe strkají,

přískokem k talíři – polévku srkají ;

jen Otík u dveří s kufříkem postává.

Máma už láteří:

 

„Proč stojíš u dveří, můj drahý Otíčku,

copak se netrhneš od svého kufříčku ?

Dnes jsem ti nočkovou uvařila,

pudinček ve špajsce připravila !“

 

Bráškové strnuli, k špajsce se hrnuli ;

však Otík poklidně (oblečen solidně

v šortkách a sandálech bez ponožek,

v košili seprané a jupce odrané)

s úsměvem stoika kufírek zamyká,

pak rozvážně praví :

„Nemůžu, mámo, neb zjistil jsem ráno,

že v poledne do Peru jede mi loď.“

 

Maminka zavzlyká, na prázdno polyká ;

„Otíčku ! Chroustečku ! Ty malej rošťáčku,

ty´s mě tak vylekal, copak zas to je,

s vážnými věcmi se nežertuje !

Co jste si s Gáborem vymysleli ?

Je ti snad líto, že´s na chvilku celý ?“

 

Však Otík na svém trvá, že to myslí vážně.

Zápasí se zámkem a potí se snažně

až z kufru vypadly všechny ty věci,

nezbytné pro jeho expedici :

kartáček na zuby, ponožky naruby,

kapesník sváteční a brýle sluneční,

něco, co visí jak zmuchlaná deka –

na další potřeby však marně se čeká.

 

Mamce se znatelně ulevilo :

„Ach, milej Otíčku, nestraš už mamičku,

vždyť s tímhle ve světě nevystačíš !

Vyprav se bez chvatu ! Pojedem na chatu,

lépe než v Peru se vyskotačíš!“

Otto ale věděl, jak dotáhnout své životní představy do reálné podoby. Inspirován klukovským kutáním zkamenělých devonských korálnatců na úpatí nedalekého Kosíře, vrhnul se na vysokoškolské studium geologie v Ostravě a pak se bez meškání zapojil do geologické přípravy na realizaci československých významných staveb. My, jeho tři bratři - stavební inženýři, jsme mu s porozuměním rádi koukali přes rameno a Otto tomu ještě napomáhal tím, že nás a naše rodiny zval na několikadenní pobyty v pionýrských chýších geologických průzkumníků. A byly to romantické lokality, jako na příklad Slezská Harta – níže viz foto  sedm geologů, od leva Otto Horský, jeho paní Olga držící dcerušku Violku, dále ležící bratr Drahoslav a vlevo od něho sedící jeho paní Marlen a úplně vpravo moje maličkost s mojí manželkou Jaroslavou.

Radostný pobyt na lokalitě budoucí přehrady Slezská Harta: zleva Otto Horský, jeho paní Olga držící dcerušku Violku, dále ležící bratr Drahoslav a vlevo od něho sedící jeho paní Marlen, zcela vpravo Milan s chotí Jaroslavou, 1971.

Jak jsem již uváděl, můj bratr Otto zejména během letních prázdnin zval sourozence a jejich děti na přehradní místa, kde právě prováděl inženýrsko-geologický průzkum. Například na  krásné místo u budoucí hráze přehrady Šance v Bezkydech u Starých Hamrů na řece Ostravici, nebo na zajímavou lokalitu  budoucí vodní nádrže Dalešice na řece Jihlavě v blízkosti proslulé hadcové stepi, kde prováděl inženýrsko-geologický průzkum pro realizaci přečerpávací vodní elektrárny pro potřeby atomové elektrárny  v Dukovanech.

To vše nám i našim rodinám poskytlo mnohá dobrodružství, nesrovnatelná s ležením u moře. O tom by už mohla vyprávět i má paní a stejně tak i naše děti a děti mých bratrů. Tím chci zdůraznit, že den vzpomínání nepochybně zasáhl nejen mne a mou choť, nýbrž i širší rodinu, která se dostala i nedostala na oslavu do Prahy. Potvrzuje to i uvedený snímek ze Slezské Harty, který mimochodem uvádí Ottu už jako otce rodiny, ačkoliv v jeho hlavě jistě ještě kolovaly klukovské sny. Ale hlavní motto našich úvah nad touto a dalšími podobnými fotkami se neslo oceněním faktu, jaký příznivý vliv měly tyto „geologické“ exkurse na rozvíjení rodinných styků.

Že Ottova dobrodružná hlava tehdy ještě nevychladla, můžeme soudit i podle toho, že se při plném zapojení v tuzemském zaměstnání v Geotestu Brno začal intenzivněji zabývat španělštinou a navazoval kontakty s odborníky v cizích zemích. To je doloženo i jeho aktivní účastí na památném mezinárodním geologickém kongresu v Praze v srpnu 1968, který byl v průběhu jednání rozprášen vpádem okupačních vojsk. Ani to však našeho soukmenovce Ottu neodradilo od spolupráce se zahraničními odborníky.

Jak další léta míjela, v našich dopisních schránkách se namísto Ottových pozdravů z dovolené v Bulharsku či Sovětském svazu množily pohlednice a dopisy z pracovních pobytů na Kubě, ve Španělsku a v Peru. Z počátku se jednalo pouze o pokračování geologických prací a služeb, avšak brzy to byla i funkce obchodního atašé při československé ambasádě v Limě. Tato spolupráce se následně na soukromé a podnikatelské bázi přenesla až do jeho dnešních interaktivních styků s peruánskými vládními orgány.  O tom všem se dozvíme s patřičnou přesností v Ottových spisech, elektronických knihách, elektronických nosičích a na spoustě zajímavých fotografií. Samotný jejich komplexní seznam je zahrnut do obsažné knihy „Živá monografie“ (©2019, Nová Forma 2019), kterou její autor Otto Horský drží v ruce na snímku, je přesvědčivým pomníkem Ottovy životní píle.                                                                                                                                                                                        

                      

 Početný houf fandů z široké rodiny se podílel na jedné z památných akcí, které založily Ottovy zásluhy na mezinárodní spolupráci s peruánským státem. K vyvolání našich příjemných vzpomínek na tuto akci postačují dva dokumenty: 

 

                                        PERU         

Pozvánka

 Velvyslankyně Republiky Peru J. E. Liliana De Olarte de Torres – Muga si Vás dovoluje pozvat na přednášku paní Niny Ingriš, manželky Eduarda Ingriše

„Život autora písně Teskně hučí Niagara, Eduarda Ingriše, aneb na balsovém voru Kantuta dvakrát z Peru přes Pacifik“

a na trvalou výstavu fotografií pana Ing. Otto Horského, CSc „Projekty, expedice a objevy: retrospektivní pohled na Peru“ dne 24.6.2017 od 13.30  hodin na zámku Letovice

 

K pozvání se dále připojují: Otto Horský, organizátor a moderátor akce, Bohumil Vavříček, majitel zámku Letovice, Vladimír Stejskal, starosta města Letovice, Olga Miková, koordinace a zajištění akce, majitelka hotelu Havírna, Jiří Chromý, kurátor výstavy fotografií.

Po skončení jste zváni ke slavnostnímu přípitku s Pisco Sour a k regionálnímu pohoštění.

Pohled na zámek Letovice a na nádvoří zámku, kde je umístěn konferenční sál bývalé  jízdárny a restaurace.

Pozvání na trvalou výstavu fotografií a dokumentů ing. Otto

Horského, CSc v zámku Letovice  

Projekty, expedice a objevy - retrospektivní pohled na Peru aneb: Padesát let kontaktů a spolupráce.

Výstava navazuje fotografiemi a dokumentací na přednášku autora "Projekty, expedice a objevy - retrospektivní pohled na Peru", která byla přednesena pod záštitou bývalé peruánské velvyslankyně J.E. Marity Landaveri Porturas a ve spolupráci s "Instituto Cervantes de Praga" v Praze dne 12. 5. 2015. Výstava zahrnuje jednak fotografie a dokumenty z let 1974 – 1976, kdy jejich autor pracoval v Limě jako diplomat a vedoucí experimentální technické kanceláře, jednak z roku 2004, kdy se zúčastnil jako geolog odborné expedice Titicaca. Je doplněna poměrně rozsáhlými informacemi o realizovaných projektech, jako bylo například rozšíření hydro-energetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu, geotechnický průzkum pro podzemní vodní elektrárnu Mantaro Restitucion na řece Mantaro, studie projektu hydroelektrárny El Sheque, zajištění stability svahu skalního sesuvu na přehradě Tablachaca a mnoho dalších. Na některých z uvedených projektů se významnou měrou podílel Geotest Brno, jehož byl autor výstavy v té době zaměstnancem.

Zkušenosti autora výstavy z padesátiletých kontaktů a spolupráce mezi Peru a Českou republikou mohou být zajímavé nejen pro odborníky, ale i pro současné a budoucí zájemce o dějiny hospodářské politiky vůči Latinské Americe na příkladu Peru. Fotografie z expedice Titicaca v roce 2004, doplněné o bohatou dokumentaci z následných studií jezera, zachycují kromě přírodovědných, topografických a sociologických studií vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera a v jeho pevninském zázemí, zejména pak o formě a zvycích místních indiánských komunit. Výstava zobrazuje i fotografie z roku 2004 z jiných atraktivních oblastí a lokalit Peru, jako jsou Cuzco, Machu Picchu, Ollantaytambo, Pisac, Kenko, Sacsayhuaman a další. Autor výstavy objevil na stěnách skalních formací na lokalitě Incawasi poblíž města Huayatara skalní rytiny a kresby, pravděpodobně kultovního významu. Jsou dokumentovány jak fotograficky, tak kresbami malíře Karla Janáka. Výstava je trvalá a bude postupně doplňována o nové výsledky bádání. Otevřena veřejnosti byla 1 května 2016 jako nedílná součást prohlídky zámku, i když ji lze navštívit i samostatně. Záštitu nad ní převzalo peruánské velvyslanectví v Praze. Vzhledem k obměně velvyslanců nebylo možno realizovat vernisáž při příležitosti jejího otevření. Po dohodě s novou velvyslankyní, J. E. Lilianou de Olarte de Torres Muga, PhD, byla vernisáž stanovena na den 9 září 2016 a paní velvyslankyně se jí osobně zúčastnila a v českém jazyce ji zahájila.. Protože se jednalo o výstavu trvalou, toto pozdější datum vernisáže nebylo nijak na závadu. Výstava byla  otevřena do konce sezónního provozu zámku, tedy do konce října 2016 a opět byla zpřístupněna od 1 dubna 2017.

Náš rodinný klan v Letovicích demonstruje rozsáhlou účast naší široké rodiny na krásném peruánském odpoledni dne 3.7.2017. Celá letovická exposice je pak živým příkladem jedněch z důvodů, které mimo jiné  vedly peruánskou vládní reprezentaci k udělení řádu Ing. Otto  Horskému.

Slavnostní udělení řádu

bylo v stanovený den 19 září 2019 uskutečněno v Praze na vysoké úrovni, což dosvědčují následující fotografie a reportážní dokumenty, které se pokusím pro rodinnou potřebu reprodukovat. Tento milý úkol mi velmi ulehčil samotný oslavenec Otto, který oficiální dokumenty shromáždil a případně i přeložil. Nekladu si za cíl dosáhnout jejich úplnosti, zvlášť pokud se týká fotek ze soukromých kamer. Také není v mých silách zkompletovat v našem „Unásu“ všechny ohlasy, které tato sympatická mezinárodní akce vyvolala zejména ve sdělovacích prostředcích. V tomto směru spíše docházím k podezření, že Otto bude muset vytvořit dodatek k své knize Živá monografie, zvláště když uvážíme, že ve své pracovní činnosti jede dál.

Na základě výše zmíněných podkladů mohu tedy s uspokojením referovat, že pozvaní účastníci se ve valné většině do Prahy 6 dostavili a v péči pracovníků peruánské ambasády vytvořili slavnostní rámec celé akce. Její průběh je téměř v úplnosti popsán a obohacen fotografiemi.

První slavnostní okamžiky na shromáždění zachycuje snímek uvítací ceremoniál, zahájený proslovem velvyslankyně Peru J.E. Lilianou de Olarte de Torres Muga, jehož český překlad je přiložen. Poté byl Otto slavnostně dekorován, a jak se sluší a patří, novopečený nositel řádu vyslovil poděkování, jehož text je doložen.

K oběma proslovům není co dodat, ale význam celé akce nám podtrhuje snímek společné fotografie s označením oficiálně pozvaných  osob. Nenajdeme zde identifikaci přizvaných hostů z řad spolu-pracovníků a z rodinných kruhů. Jejich konkrétní identifikace není nezbytná, ale dovolím si sdělit aspoň dva údaje:  z rodiny jich bylo 15 a byly mezi nimi i děti.

Vtírá se mi otázka: kolik z dekorovaných komturů a jiných rytířů vousatého věku přizve k takové poučné slavnosti mladou generaci, své potomstvo, které je jedinou fyzickou zárukou pokračování ušlechtilých myšlenek, tradic a činů?

Krásné je i to, že v rámci psychického uvolnění po oficiálním programu se rozvinuly osobní kontakty, fotili se spolu velvyslanci různých zemí, paní velvyslankyně se bavila s dětmi a oslavenec Otto statečně krájel slavnostní dort i se svým portrétem. Tyto krásné okamžiky lze vysledovat z vyprávění vrátivších se účastníků a stejně tak i z dále přiložených fotek od profesionálních i rodinných autorů.

 

Vysoké peruánské státní vyznamenání pro Otto Horského.

Základní informace.

Dne 19 září 2019  obdržel  Ing. Otto Horský, CSc, člen Klubu H+Z,  peruánské státní vyznamenání, Řád „José Gregorio Paz Soldán, Za zásluhy v diplomatické službě Peru“, v hodnosti Comendador (Komtur), jímž byl oceněn za velký přínos pro kulturní, vědeckou a ekonomickou propagaci Peru v České republice. Toto vysoké státní vyznamenání udílí peruánský stát občanům Peru nebo jiných zemí, kteří se vyznamenali svými zásluhami v diplomatické službě nebo přispěli k rozvoji zahraniční politiky Peru. Uvedený řád mu předala velvyslankyně Peru J.E. Liliana de Olarte de Torres Muga během recepce, pořádané na jeho počest  v rezidenci peruánského velvyslanectví. Této akce se zúčastnili velvyslanci a přátelé některých latinsko-amerických zemí, významní latino-amerikanisté a peruanisté a přátelé a příbuzní Otto Horského.

Toto nejvyšší státní vyznamenání udělené Ministerstvem zahraničních věcí Peru, pojmenované po významném peruánském diplomatovi, bylo uděleno renomovanému českému inženýrskému geologovi, který se v Peru podílel  na rozšíření energetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu, měl na starosti geotechnické studie umožňující výstavbu dalšího stupně vodní elektrárny Mantaro, podílel  se na vypracování projektu průzkumných geotechnických  prací pro vodní elektrárnu El Sheque  a v roce 2004 se účastnil expedice Titicaca, která vyústila v důkladný historicko-geografický a geologický popis peruánského altiplana. Velvyslankyně Peru v České republice ve svém projevu mimo jiné uvedla:

„Dnes je slavnostní den, výjimečný tím, že mám tu čest předat řád za zásluhy v diplomatické službě Peru José Gregorio Paz Soldán, v hodnost komtur, panu doktoru Otto Horskému. Jak všichni víme, kromě významné akademické činnosti, stejně jako v jeho činnosti profesní, pan doktor Horský vyvíjel rozličné snahy k posílení bilaterálních vztahů mezi Peru a Českou republikou, a to v různých odvětvích. Považuji za správné uznání jeho cílevědomé práce, která přispěla a nadále přispívá k šíření kulturních, vědeckých a ekonomických hodnot mezi Peru a Českou republikou. I to je důvodem, pro něž jsem hrdá na to, že mohu doktoru Otto Horskému předat řád José Gregorio Paz Soldán, který vznikl 31. srpna 2004, jako nejvyšší uznání udělované Ministerstvem zahraničních věcí Peru, a který nese jméno významného peruánského diplomata, který založil diplomatickou službu a třikrát po sobě vykonával funkci ministra zahraničních věcí. Doktor Horský za uplynulých padesát let kontaktů a spolupráce mnohokrát navštívil moji zemi, realizoval mnoho studií a terénních geotechnických  průzkumných prací jako inženýrský geolog  a zanechal za sebou několik velmi užitečných knih o jezeře Titicaca a o celém regionu Puno a o Peru všeobecně. Nepochybně přispěl k úspěšné zahraniční politice a k prohloubení  dvoustranných vztahů mezi Peru a Českou  republikou. Přispěl ke zvýšení znalostí o Peru v oblasti kulturní, vědecké a ekonomické.“

Dále zdůraznila,  že Otto Horský v Peru nejen studoval otázky týkající se životního prostředí a vodohospodářských a energetických projektů, ale také se podílel na významných stavbách, která jsou dnes v Peru realitou.

Po předání řádu a doprovodného jmenovacího diplomu a dekretu se ujal slova nositel řádu Otto Horský: Mimo jiné ve svém projevu uvedl:

„Je pro mě velkou ctí získat toto vysoké peruánské státní vyznamenání, Řád „Za zásluhy v diplomatické službě Peru José Gregorio Paz Soldán“. Vyjadřuji vděčnost vládě Peru za toto  uznání, které jsem dnes získal. Znamená pro mě jisté morální povzbuzení a uspokojení, že moje úsilí nebylo marné.Nyní  na mě spočívá hodně zodpovědnosti a jsem si jist, že dostojím všemu, co se ode mne očekává. Můžete si být jisti, že vaši důvěru nezklamu.“

Následující fotografie jsou uvedeny na jiných místech nebo budou postupně doplněny,

Velvyslankyně Peru, J.E. Liliana de Olarte de Torres Muga a Otto Horský po udělení Řádu José Gregorio Paz Soldán a jmenovacího diplomu. Peruánská rezidence, 19.9.2019.

Větší část účastníků slavnostní recepce, vedle Horského vlevo velvyslanci Brazílie a Argentiny, vpravo jeho manželka Marie, vedle ní vpravo velvyslankyně Peru J.E. Liliana de Olarte de Torres Muga a velvyslanec Kuby. Zcela nahoře čnějící Mgr. Ing. Jan Žižka, pod ním šikmo vpravo mezi velvyslancem Brazílie a Otto Horským Eva Žižková.

Eva Žižková, Otto Horský, velvyslankyně Peru, J.E.Liliana de Olarte de Torres Muga a velvy-slanec Mgr.Ing. Jan Žižka.

Otto Horský s velvyslanci Argentiny, Peru, Brazílie a Kuby před peruánskou rezidencí. 19.9.2019

Uvítací ceremoniál. Velvyslankyně Peru Liliana de Olarte, Otto Horský a peruánský konzul  

Proslov paní velvyslankyně Liliany De Olarte de Torres-Muga na slavnostním předání řádu za zásluhy v diplomatické službě Peru José Gregorio Paz Soldán panu doktoru Otto Horskému

V Praze dne 19. září 2019

Vaše Excelence, velvyslanci ze spřátelených zemí, vážení hosté z Ministerstva zahraničních věcí a dalších institucí České republiky, páni novináři, přátelé, buďte srdečně vítáni na rezidenci Peru, kterou můžete považovat i za svůj domov, vážený pane doktore Horský.

Dnes je slavnostní den, výjimečný tím, že mám tu čest předat řád za zásluhy v diplomatické službě Peru José Gregorio Paz Soldán, hodnost komtur, panu doktoru Otto Horskému. Toto vyznamenání udílí peruánský stát občanům Peru nebo jiných zemí, kteří se vyznamenají svými zásluhami v diplomatické službě nebo přispějí k rozvoji zahraniční politiky.

Jak všichni víme, kromě významné akademické činnosti, rovněž jako profesní, pan doktor Horský vyvíjel rozličné snahy k posílení bilaterálních vztahů mezi Peru a Českou republikou, a to v různých odvětvích.

Profesí inženýr-geolog, dále též cestovatel, spisovatel a význačný český peruanista, autor více než 20 publikací, jak popularizačních, tak vědeckého charakteru, v různých jazycích.

V sedmdesátých letech byl jmenován obchodním atašé československého velvyslanectví v Peru, zároveň s tím zastával funkci vedoucího technického úřadu vzájemné spolupráce mezi Peru a Československem. V tomto období se též účastnil různých významných projektů, které připomínají začátky intenzivní spolupráce mezi našimi dvěma zeměmi. Mezi nejvýznamnější patří rozšíření hidroenergetického potenciálu vodní elektrárny v Machu Picchu a geotechnické studie pro elektrárnu v Mantaru.

Kniha Peruánské postřehy (2004) podává svědectví o letech prožitých v Peru, profesních aktivitách v roli diplomata a geologa, osobní zážitky a poznatky o různých aspektech společnosti, historie, civilizace a geografie Peru.

V tomtéž roce se účastnil organizování expedice Titicaca 2004, v níž realizoval topografické, přírodovědné a socioekonomické studium peruánského Altiplana. Výsledkem byla též publikace několika knih Záhadné jezero Titicaca a Altiplano (2010), kde podává vizuální svědectví o krajině a lidech z této oblasti jezera Titicaca, zvláště pak ohledně způsobu života a zvyklostí místních indiánských komunit.

Další kniha, Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? (2014), je výsledkem studia jezera samého od roku 1975.

Otto Horský objevil velké kameny velikosti kyklopa se skalními malbami, pravděpodobně náboženského významu. Tento cenný poznatek zachytil v knize Incawasi sídlo bohů (2010), kde se snaží popsat archeologické nálezy v Incawasi, poblíž města Huaytara. Jsou podobné jako v Machu Picchu, protože také používají dokonale opracované kameny.

Ráda bych též zmínila, že mi bylo potěšením v květnu 2016 zahájit s panem doktorem Horským na zámku v Letovicích nedaleko od Brna jeho trvalou fotografickou expozici, jež zachycuje různá setkání  z rozmanitých oblastí spolupráce a z jeho práce v Peru v posledních 50 letech aktivní činnosti.

Považuji za správné uznání jeho vědecké práce, která přispěla a nadále přispívá k šíření kulturních, vědeckých a ekonomických hodnot mezi Peru a Českou republikou. I to je důvodem pro něž jsem hrdá na to, že mohu doktoru Otto Horskému předat řád José Gregorio Paz Soldán, který vznikl 31. srpna 2004, jako nejvyšší uznání udělované Ministerstvem zahraničních věcí Peru, a který nese jméno významného peruánského diplomata, který založil diplomatickou službu a třikrát po sobě vykonával funkci ministra zahraničních věcí.

Mnohokrát děkuji.

                                    Dekorace peruánským Řádem El Comendador.

SLOVO OTTO HORSKÉHO NA ZÁVĚR SLAVNOSTNÍHO PŘEDÁNÍ ŘÁDU.

Děkuji za vaše slova a děkuji za povzbuzení a víru v mé velké přátelství a obdiv peruánského lidu. Vyjadřuji vděčnost vládě Peru za toto důležité uznání, které jsem dnes získal. Je to příjemné překvapení, opravdu nečekané a také jisté morální uspokojení, že moje úsilí nebylo marné. Na tomto místě prohlašuji, že budu i nadále přispívat k rozvoji pout přátelství a spolupráce mezi Peru a Českou republikou.

Nebyla to moje profesionální prestiž v mé profesi, ve stavbě přehrad a vodních nádrží, a konečně diplomatická kariéra, jako jediná věc, která byla v sázce, ale něco důležitějšího. Život člověka, který plně důvěřoval všemu, co je správné, čestné, tomu, kdo vždy věřil a prohluboval pouta přátelství mezi českým a peruánským lidem, který jej nakonec začal nazývat PERUANISTOU. Opravdu jsem hrdý na to, že Peruánci mi dali tuto kvalifikaci. Můj dlouhý vztah s Peru a moje široké peruánské zaměření se netýkají pouze kulturních, vědeckých a ekonomických oblastí. Je to navíc ještě něco jiného. Jsem hrdý na to, že jako inženýr-geolog při navrhování a provádění některých důležitých hydro-energetických projektů v Peru,  jako jsou například rozšíření energetického potenciálu Machu Pichu, vodní elektrárny Mantaro a další práce, jsem zde zanechal nesmazatelné stopy, které tam zůstanou během mnohá desetiletí a snad staletí jako pomníky mého přátelského vztahu k lidu a této zemi

Je pro mě velkou ctí získat za mé zásluhy a služby vyznamenání velitele řádu „Za zásluhy v diplomatické službě Peru José Gregorio Paz Soldán“. Nyní  na mě spočívá hodně zodpovědnosti a jsem si jist, že dostojím všemu, co se ode mne očekává. Můžete si být jisti, že vaši důvěru nezklamu

Konečně, rád bych zopakoval mé vděčné poděkování za pomoc a podporu Peruánskému velvyslanectví v Praze, zejména  předchozím velvyslancům Albertu Salas Barahonovi, Maritě Landaveri Porturas a současné velvyslankyni J.E. Lilianě de Olarte de Torres Muga, za vznešenost a velkorysost, se kterou mě vždy pomáhali při mých peruánských aktivitách. Při této příležitosti ratifikuji svůj neochvějný závazek v těchto aktivitách pokračovat, jako Peruanista a přítel Peru.

Na závěr děkuji také za podporu mých peruánských aktivit mé manželce JUDr. Marii Brunclíkové a celé moji rodině. Jejich trpělivost s mými peruánskými aktivitami byla příkladná, i když někdy velmi těžká.

Například, když jsem byl na vědecké výpravě u jezera Titicaca v roce 2004 a sám, bez rodiny, jsem zůstal v nemocnici kvůli nemoci z vysoké výšky v důsledku nedostatku kyslíku, vážné obavy mé rodiny o zdraví a život jistě byly namístě.


Velice vám děkuji za pozornost.

Fotografie jsou uvedené  v samostatné příloze fotografií, na kterou odkazuji. Jedná se  o následující:

Velvyslankyně Peru J.E. Liliana de Olarte a Otto Horský s manželkou Marií.

Peruánská velvyslankyně Liliana de Olarte de Torres Muga s Otto Horským, jeho manželkou Marií a vukem Alexem. V pozadí vlevo kubánský velvyslanec  J.E. Danilo Francisco Alonso Mederos.

Krájení slavnostního dortu spolu s velvyslankyní Lilianou de Olarte a s vnoučkem Alexem bylo sladkou tečkou za programem recepce.

       S manželkou Marií u slavnostního dortu na počest nositele Řádu Otto Horského.

     Na závěr slavnostního ceremoniálu udělení řádu připil všem na zdraví Otto Horský

Náš ohlas

Náš občasník „U nás“ gratuluje dekorovanému členu naší rodiny Otto Horskému k dosažení takového mezinárodního a společenského ocenění a přeje mu dostatek sil pro další práci. Současně děkuje našim rodinným delegátům, že vzorně reprezentovali náš klan na pražské dekoraci a přispěli tak k zvýraznění významu celé akce.

Osobní poznámka

Jak už jsem se zmínil, největším společenským ziskem do budoucnosti by bylo využití takových příkladů osobní pracovitosti k posílení iniciativy a ctižádosti mladých lístků našeho rodinného stromu. Zvláště proto, že Otto nemusí být představován jako příklad osamocený či jako hrdina spadlý z nebe. Tím samozřejmě nemíním ubrat ani kapku z jeho aktuálního ocenění, které je spolu s ostatními životními úspěchy podloženo systematickou prací, nikdy nekončícím studiem a osobní kázní. Ale chci říci, že v tomto duchu můžeme podobně pohlížet i na naše další vážené soukmenovce.

Tak třeba mohu připomenout, že jsme nedávno blahopřáli paní Erice Bezdíčkové, jejíž celoživotní statečnost a pracovitost byly oceněny titulem Dáma české literatury.

Při vyřčení jejího příjmení nelze zapomenout ani na mého zesnulého strýce Ing Vilibalda Bezdíčka, který svými zásluhami na výchově mladé generace dospěl až do funkce rektora vysoké školy a posléze i ministra školství. I o tomto již zesnulém velikánovi se zmínil již dříve náš občasník s uspokojením, že o jeho duševní dědictví se starají vysoké školy a jeho tři synové.

Bylo by nepochybně krásné, kdyby se tyto snahy o uchování tradic a životních úspěchů vešly do rejstříku hodnot, které by inspirovaly i naše vnučky a vnuky.

 

Prostějov, říjen 2019.                                                   Milan  Zatloukal

Poznámka Otto Horského na závěr:

Můj milý bratr Milan věnoval sepsání významné události udělení Řádu mimořádnou pozornost. Celé zvláštní číslo jeho rodinné ságy „U nás“ v úctyhodném rozsahu 44 stran textu, obrázků, dokumentů a fotografií. Poskytl jsem mu k tomu veškéré dostupné informace k datu sepsání a povedlo se mu je dokonale  uspořádat ve čtivý a poutavý celek. Nedovedl bych to lépe. Vyslovuji mu tím srdečné poděkování s vírou, aby, jak si on přeje, posloužily k inspiraci dalších generací našeho rodinného klanu, ale i všech osatních, jímž se toto poutavé čtení dostane do rukou. Některé závěrečné přílohy z „U nás“ jsem vypustil a dal jako samostatné přílohy na webové stránky, aby se zbytečně neopakovaly, jako třeba můj rozhovor s argentinským spisovatelem Juanem Albertem Bertazou.