Sté výročí narození Prof. RNDr. Vladimíra Homoly, CSc
Milá vzpomínka od žáka Prof. RNDr. Vladimíra Homoly, CSc.
Autor: Ing. Otto Horský, CSc
Dovolte mi, abych při příležitosti stého výročí narození významného a u nás i ve světě váženého hydrogeologa, prof. Homoly, zavzpomínal na něj jako jeho žák a později i přítel. Předem ale musím poznamenat, že on mě znal pod jménem Zatloukal, neboť teprve později, po několika letech po opuštění Vysoké školy báňské, jsem sňatkem získal jméno Horský, neboť si tak přála moje nastávající manželka a jemu jsem to zapomněl sdělit.
Vysokou školu báňskou v Ostravě jsem studoval v letech 1956 až 1961. Poslední, pátý ročník, již po školské reformě dálkově na pracovišti tehdy Geologického průzkumu Brno, v oddělení inženýrské geologie v Ostravě. Na tomto místě je třeba uvést, že k tomuto rozhodnutí stát se inženýrským geologem mě kromě jiných důležitých okolností přivedl i, tehdy ještě docent, Vladimír Homola. Dne 14.6.1960 jsem u něj absolvoval s výborným prospěchem zkoušku z hydrogeologie a inženýrské geologie. Vzájemné propojení obou oborů a důležitost dokonalé znalosti hydrogeologických poměrů každé významné stavby dokázal nejen dokonale vysvětlit, ale i ukázat na celé řadě případů, kdy zejména u přehrad umění správné odborné aplikace získaných znalostí o hydrogeologických poměrech zajišťovalo nejen správné vybudování vodního díla v ekonomicky co nejpříznivějších parametrech, ale zejména jeho bezpečnost. Celá řada případů ve světě, kdy došlo v důsledku podcenění zjištěných hydrogeologických podmínek a jejich nesprávné aplikace na inženýrsko-geologické podmínky výstavby v místě přehradní hráze či v zátopné oblasti v některých případech měly katastrofický dosah a znamenaly i ztráty na lidských životech. Právě to mě velmi nadchlo a vedlo k rozhodnutí věnovat se hlavně přehradním stavbám.
Výpis z Výkazu o studiu na Vysoké škole, zkouška z hydrogeologie a inženýrské geologie u docenta Homoly, 14.06.1960.
Od roku 1957 jsem během studií pracoval na katedře geologie a paleontologie v Ostravě - Přívoze jako pomocná vědecká síla. Převážnou část této pracovní náplně, za niž jsem byl ekonomicky hodnocen 200 Kčs měsíčně, což značně přispívalo ke zvýšení životní úrovně chudého studenta, jsem musel věnovat tehdy docentovi Růžičkovi, ale přesto jsem občas přicházel do styku i s docentem Homolou, tedy nejen během přednášek, což mi umožňovalo lépe ho poznat i z lidského hlediska. Ještě lépe jsem ho poznal, když byl na geologickém mapovacím kurzu na podzim roku 1959 vedoucím a konzultantem vymezené oblasti mezi Jasovem a Medzevem na Východním Slovensku, která mě, mé kolegyni J. Zavadské a I.Milotovi byla určena ke geologickému mapování. Upozornil mě na řadu inženýr-ských faktorů, které bylo třeba v mapě respektovat, aby geologická mapa mohla být případně použitelná jako základní výchozí podklad k výstavbě.
Po ukončení studia a nastoupení do praxe se naše cesty již jen málokdy spolu setkávaly. Jen sporadicky při inženýrsko-geologickém průzkumu pro vodní dílo Dalešice, jehož jsem byl zodpovědným řešitelem, ale každý tam měl svoji práci a zejména docent Homola svoje studenty na praxi geologického mapování.. Pokud opomenu sdělení Polytechny Praha, že já a profesor Homola jsme byli vybráni jako učitelé na Havanskou univerzitu, on na obor hydrogeologie a já na obor geotechnika, tak vlastně již nikdy, protože následně jsem většinou pracoval v zahraničí. Odlet do Havany se ale stejně nekonal, neboť studenti univerzity prohlásili, že na přírodní a inženýrské vědy jsou již dostatečně vyškolení a mohou si přednášet sami. Jejich vysokoškolský výbor měl tehdy silnou pozici a bylo to respektováno.
Tak ubíhal čas, až teprve v roce 2013 se přihodilo něco, co nám umožnilo opětné navázání kontaktů. V té době jsme se jako ročník geologických studií na VŠB scházeli každý rok, vždy na jiném místě. Tenkrát to bylo v oblasti Rýmařova, v hotelu Argenta ve Stříbrných Horách. Několikadenní program tam zajistil spolužák Miloslav Marek. Jednou při večeři se zmínila spolužačka Slávka Černá, rozená Adamcová, bydlištěm v Dobrušce, že občas navštěvuje v Ústí nad Labem profesora Homolu. Měl jsem připraveno na toto setkání se spolužáky několik výtisků knihy Inženýrsko- geologický průzkum pro přehrady, jak v češtině, tak v angličtině, kterou jsme napsali spolu s docentem Pavlem Bláhou. Poprosil jsem ji, jestli by nemohla obě tiskové verze předat jako pozornost a vzpomínku panu profesorovi. Souhlasila s tím a odpověď na sebe nedala dlouho čekat: Dne 11.12.2013 mi napsal následující dopis:
Vážený pane inženýre,
děkuji za Váš dárek, který mi doručila paní Ing. Slávka Černá (rozená Adamcová), kompendium o komplexním průzkumu míst, se kterými se uvažuje o výstavbě přehrad a vodních nádrží. Jde o dílo, které nemá svým pojetím, komplexností a rozsahem obdoby ani v naší, ani cizí literatuře. Je zřejmé, že při zpracování jednotlivých zpráv o průzkumech i celého kompendia se sešly dvě výjimečné osoby, jak pokud jde o intelekt, tak paměť a i tělesnou a psychickou zdatnost a odolnost proti stressu. Lituji, že moje vzdělání z minulého století mě neumožňuje plně pochopit některé postupy a závěry, vzájemné souvislosti a pod. Rád bych navštívil i okolí Dalešic a Mohelna, kdy tehdy, ještě s docentem Müllerem, jsme na kurzech VŠB - geologického mapování pro posluchače 4. Ročníku, řešili otázku moldanubického nasunutí a Vy jste tam v té době prováděl vrtné práce. Bohužel, nejsem již tělesně schopný takovou cestu zvládnout.
Na tomto místě se musím zmínit, že docent Homola si zpočátku nebyl schopen uvědomit o kterého jeho žáka z let padesátých vlastně jde. Jméno Horský mu nic neříkalo, jmenoval jsem se tehdy Zatloukal, jak jsem se již zmínil. Musela mu to Slávka Adamcová vysvětlit. V následujících měsících jsme si vyměnili několik dopisů a stali jsme se dobrými přáteli. V zápětí mě požádal o laskavost, abych mu poslal ještě nějaké moje knihy, o nichž mu vyprávěla Slávka a některé mu dokonce ukazovala. Zejména si přál moji knihu o jezeru Titicaca na peruánském altiplanu a o klimatických změnách, ohrožujících jeho existenci. Knihu jsem mu ihned poslal. Jak mi obratem napsal, pustil se ihned do jejího čtení. Nejdříve ji četl ve stoje, musel při tom přešlapovat a dostával křeče, postupně ztrácel zrak, až viděl jen velká písmena ze vzdálenosti 20 cm, skoro nosem na stránkách. Situace se však zhoršovala den za dnem. Nakonec mu knihu četla jeho neteř a diktoval jí k tomu některé hydrogeologické připomínky, které zapisovala a potom mi je poslala. Tato neobvyklá recenze je to pro mě jedinečným a neocenitelným dokumentem, kterého si nesmírně vážím.
Vzhledem k jeho stále se horšícího zdravotního stavu mám jeho poslední dopis z 20. dubna 2014. V něm mě informoval, že veškerý styk s lékaři musí vést za něj jeho neteř a jeho stařičký mobil že není schopen komunikovat s moderními přístroji a bohužel, ne vždy má jeho neteř čas okamžitě za něj zejména na odpovědi reagovat. Smutně napsal, že mu nezbývá než čekat, jak se bude jeho zdravotní stav vyvíjet a při jeho zhoršování vidí jediné řešení. Vím, co tím myslel. Ještě mě požádal o zaslání konta mého peněžního ústavu, že mi hodlá zaslat sponzorský dar s poděkováním za vše, co jsem pro něj udělal. Na to jsem mu odpověděl, že ho prosím o laskavost, aby ho předal své neteři, která si to za péči o něj opravdu zaslouží. Prof. RNDr. Vladimír Homola, CSc zemřel v Ústí nad Labem dne 17.8.2014. Týden předtím, jistě již v předtuše, že mu nezbývá mnoho času, mi zavolal telefonem. Asi ne ze svého mobilu, to jsem nezjistil. Když jsem zvedl telefon, byl jsem nejdříve šokován. V tomto telefonickém hovoru mi s nebývalým smutkem v hlase sdělil, že se blíží jeho konec, a že byl rád, že jsme se po tolika letech alespoň takto potkali a děkuje za moje přátelství v posledních měsících života, které mu dávalo sílu k přečtení některých mých knih a do jisté míry mu život naplňovalo, neboť se cítil užitečným. Moc jsem mu poděkoval za jeho krásná slova a vyslovil přání, aby se ještě vzchopil, neboť ještě potřebuji znát jeho názor na některé moje další knihy. Bohužel, těžká nemoc ho nakonec udolala a odešel na věčnost.
V zaslané kondolenci jeho rodině jsem 20 srpna 2014 mimo jiné uvedl:
Vyjadřuji upřímnou soustrast s úmrtím mého milého a vzácného přítele, mého nejlepšího učitele, který byl pro mě jedním z největších životních vzorů a co se týče geologie a hydrogeologie, dal mi tak dobrý základ, že jsem mohl na něm stavět. A dá se říci, že doslovně, neboť jsem stál jako hlavní řešitel u našich největších vodních staveb, mezi něž patří zejména přehrada Dalešice s přečerpávací vodní elektrárnou, spřaženou s atomovou elektrárnou v Dukovanech.
Čest jeho památce. Vždy zůstane v mém srdci. Velice jsem ho obdivoval i proto, že, byť již těžce nemocen, se špatným zrakem a stabilitou, mi napsal (lépe řečeno nadiktoval) recenzi k mé stěžejní knize o jezeru Titicaca. Moc si toho vážím, jeho recenzi budu respektovat a udržovat jako velmi vzácný a neobvyklý dokument.
Se soustrastným pozdravem
Otto Horský
Poznámka na závěr:
Prof. RNDr. Vladimír Homola, CSc se narodil 24.února 1922 ve Zvolenu. Ke geologii jej přivedl zájem o speleologiii. Studium geologie ukončil až po válce v roce 1947 na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 se stal řádným docentem na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě, v roce 1962 byl jmenován profesorem. Na Katedře geologie a paleontologie přednášel Všeobecnou a strukturní geologii, Geologii ložisek ropy a plynu a posléze i inženýrskou geologii. S odstupem času je Vladimír Homola ceněn především jako vynikající hydrogeolog.Této specializaci se dále věnoval ještě dlouho po svém odchodu do starobního důchodu coby aktivní spolupracovník Institutu geologického inženýrství HGF Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě.Tady působil jako vedoucí diplomových prací posluchačů a odborný konzultant. Mezi jeho poslední hydrogeologické aktivity patřilo řešení problematiky ochrany zdrojů podzemních vod v oblasti ostravské aglomerace. Ve vybraných oblastech Ostravska systematicky sledoval režim podzemních vod.
SLAVNOST TRILOBITA NA HORNICKO-GEOLOGICKÉ FAKULTĚ a profesor Vladimír Homola.
Vzpomínka na III Trilobita v roce 1959
Ing. Otto Horský, CSc.
Na nápad uspořádat společný večer pro sebe samé i pro pedagogy a zaměstnance přišli studenti 3. ročníku geologie na tehdejší geologické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě. Nazvali ho Mikuláš Trilobit I. s dovětkem, že se jedná o obzvláště speciální geologicko-paleontologický seminář, spojený se světelnými a jinými obrazy a s vystoupeními a představeními zajímavých oslavných či kritických dokumentů studentů, směrovaných na pedagogy fakulty. Konal se v pátek po sv. Barboře, 7. 12. 1956 v restauraci ostravské Nové radnice. Stejný ročník, vzhledem k velkému úspěchu předchozího TRILOBITA, zopakoval tuto událost i o rok později, tedy v roce 1957, pod jednoduchým názvem TRILOBIT II. Ten se již konal na akademické půdě, ve velké posluchárně katedry geologie a paleontologie v Ostravě Přívoze, ale s tím rozdílem, že byli pozváni i studenti dvou nižších ročníků, tedy i našeho, tehdy třetího. Tím byla založena tradice konání TRILOBITŮ.
V následujícím roce došlo ke školské reformě s tím, že absolventi pátého ročníku již nebudou studovat přímo na školena škole, ale dálkově, s umístěním na svých budoucích definitivních pracovištích. Tímto narušením se mohl konat třetí ročník TRILOBITA až v roce 1959 a jeho organizace se ujal náš čtvrtý ročník, tedy poslední na škole, neboť pátý ročník jsme již také absolvovali dálkovým studiem s umístěním na přidělených pracovištích. Nutno podotknout, že konání TRILOBITA III musel schválit Fakultní výbor Hornicko-geologické fakulty. Konání této akce bylo povoleno a byl jsem pověřen vedením realizačního týmu a stanovením programové náplně. Program večera je zachycen na internetu pod heslem: Slavnost TRILOBITA na Hornicko-geologické fakultě, TRILOBIT III. Pečlivě schraňuji originál pozvánky na níž je tento program uveden. Byla rozeslána některým pedagogům a vybraným hostům a studentům pátého ročníku, kteří již pracovali podle provedené školské reformy v praxi.
Měl jsem z čeho vycházet, neboť v květnu téhož roku, tedy 1959, bylo námi studenty zorganizováno povolené Studentské Majáles, kde jsem rovněž stál v čele přípravného výboru.Podařilo se nám, tedy mě a docentu Foldynovi, pořídit z této studentské manifestace profesionální 16 mm barevný film, ozvučený, zachycující celou bouřlivou atmosféru, radost a uvolnění studentů, jejichž nadšení vedlo i k některým zcela nevinným projevům a voláním hesel, jako: „Ach ta sviňa Karolina, na festival prach nám dýmá“. Premiéra našeho barevného filmu byla jednou z hlavních součástí programu našeho TRILOBITA III. To se nelíbilo tehdejšímu vedení školy s tím, že se musí stanovit nejdříve psaná závazná pravidla, oficiální regule, které budou nadále závazné jak pro pořadatele, tak pro všechny příslušníky cechu geologického inženýrství. Navíc, koksovna Karolina si stěžovala politickým orgánům a já jsem z toho měl polízanici. Tím se stalo, že TRILOBIT IV byl realizován až v roce 1963.
Tím jsem ale trochu odbočil od komentáře k osobnosti Prof. RNDr. Vladimíra Homoly, CSc. Bylo to nutné, neboť on patřil mezi vyvolené pedagogy, jimž byla v rámci TRILOBITA III poskytnuta čest být námi studenty hodnoceni v pestrém zábavném programu, na nějž zejména my studenti jsme se těšili. Vzhledem k mému přátelskému vztahu k tehdy docentovi Homolovi jsem byl pověřen, abych toto humorné hodnocení připravil a přednesl. Bylo doprovázeno i patřičnými fotografiemi, ty se ale bohužel nezachovaly.Moje humorné hodnocení bylo následující:
Náš oblíbený docent Homola byl svého času pozván také do Číny na lov tygrů. Leč ukázalo se, že ve společnosti Čanga nedokáže projevit tolik osobité odvahy, jako při kreslení geologických profilů. Na to Homola prohlásil: „Vy hajzlíkové!“ Právě byla k mému proslovu promítána fotografie s názvem: „Utéct, nebo fotit?“ Zvítězila touha po poznání a on zůstal a fotil. Zač vděčit tomu, že tygr dal přednost domorodému Čangovi spolehlivě nevíme. Snad dostal strach před českým geologem, snad mu vůně našeho docenta připadala příliš exotickou. Druhý snímek by spíše svědčil o druhé možnosti. Nebo byl snad jiný důvod k převlékání? Jeho vlažný pohled a třesoucí se ruce na žhavou vodu nám jasně napovídají, že holduje alkoholu. „Ano, ano, vážení kolegové, prohlásil. Jen pijte, neboť žhavá voda osvěžuje mysl, toť moje zásada. Kdo nepije, ten to nikdy nikam nedotáhne!“
Aby snad nedošlo k mylnému výkladu, šlo jen o žertovné povídání, na něž velmi příznivě reagoval. Docent Homola si rád připil s každým, koho měl rád. Ale nikdy alkoholu nepodléhal.A v Číně skutečně jako pedagog byl. Také se musím zmínit na závěr o tom, že na sestaveném programu pro TRILOBITA III se objevuje jako spoluautor jméno Babáči. Tak to jsem já, tak mě začal oslovovat o rok starší spolužák, nyní uznávaný odborník na kamenivo, spisovatel a mecenáš, který obdržel prestižní a zasloužené ocenění, Cenu Ď (poděkování) jako mecenáš, který se i finančně spolu-podílel na opravě Národního divadla, odbornými radami a výběrem kamenů při opravě Karlova mostu aj. V době studií na VŠB kromě výborných studijních výsledků žil velmi kulturně, spoluorganizoval odpolední taneční „Čaje o páté“, měl vlastní studentský orchestr. Jednou mě poprosil, abych mu tam něco zazpíval. Moje odpověď zněla: „Mohl bych zazpívat moji oblíbenou písničku „Babáči, spielt auf clarinet“. To se potom sice neuskutečnilo, ale od té doby mám přízvisko Babáči.
