Carlos Stohr
25.12.2007 18:15: Carlos Stohr, autor: Otto Horský
Medajlon o Carlosovi Stöhrovi
Otto Horský
Konečně, jednoho mlhavého dne v listopadu roku 1947, opustili Stöhrovi starý kontinent. Nalodili se v Brémách, plni strachu přepluli kanál La Manche, zaminovaný ještě z doby druhé světové války. Jídlo na parníku General Sturgis bylo přímo excelentní ve srovnání s tím, co museli jíst v různých táborech pro uprchlíky v Německu.
Všichni Stöhrovi, otec František Josef, matka Marie, bratři Tomáš a Karel, opustili rodnou hroudu 15 srpna 1946. Díky dobrým kontaktům získali rodiče legálně venezuelské vízum. Čtrnáct měsíců strávili v internačním táboře v Německu, kde pobyt sám o sobě by stál za samostatný román. Matce se podařilo umístit patnáctiletého Karla do prestižního internátu, který již před válkou sloužil k výměně studentů mezi Německem a Anglií. Ve škole byla vyžadována vysoká disciplina, znalosti jazyků a sportovní duch. K vyplnění volného času sloužily různé aktivity a dlouhé pochody o víkendech. Výuka a mimoškolní aktivity byly zaměřeny nejen k výchově, ale i k posílení pocitu vlastenectví.
Zcela náhodou bydlel Karel v pokoji spolu s budoucím známým německým milionářem a plejbojem Güntr Sachsem, s vnukem generála Von Bülowa a s příbuzným známého generála z Jižní Afriky. Německo se nacházelo po válce v ruinách a bylo přeplněno uprchlíky ze zóny, která spadla pod ruskou správu. Jídlo a ošacení byly na příděl, všeho byl absolutní nedostatek.
Tuto dobu přečkal s humorem jemu vlastním i dnes a v těžkých chvílích si pozpěvoval „Škoda lásky“ s vlastními slovy.
Když parník General Sturgis opustil anglické Doverské útesy a po dlouhé plavbě se dostal do Karibiku, jasně modrá obloha bez mráčků a azurové moře všechny pasažéry přímo okouzlily. Mnozí uprchlíci házeli plni radosti do moře své obnošené zimní oblečení za zpěvu v mnoha světových jazycích. V noci 12 prosince přistáli ve venezuelském přístavu Puerto Caballo. Hned následující den je naložili do dřevěných autobusů bez dveří a oken a byli umístěni ve sběrném táboře „El Trompillo“nedaleko města Valencie. Každému bylo přiděleno identifikační číslo a dostali ihned plnou svobodu pohybu.
Vždy krásně modrá obloha bez mráčků a všude kolem bohatá tropická vegetace. Město Valencie kypící rušným životem. Páry tančící bolero za svitu luny a hvězd, tělo na tělo. Kreolové a mulati polonazí, hledající společnice. Ženy a dívky oděné do pestrých a lehkých šatů všech barev, obrovská auta jako plující koráby. Děti prodávající na ulici žvýkačky chicle, stánky s Coca-Colou. To vše zanechalo dnes již na Carlose hluboký dojem. Bylo to zcela něco nového ve srovnání z válkou zničené Evropy. Cítil se jako v ráji. Pochopil, že pro něj nastává zcela nová kapitola života.
Carlos Stöhr se narodil v roce 1931 v Praze, kde prožil i své dětství. Pocházel z poměrně velmi zámožné rodiny. Jeho výchova však byla tím více přísná, až striktní. Čtyři jazyky, dá se říci obrazně, znal již od kolébky: česky, německy, francouzsky a anglicky. V rodině vládlo hodně etiky, vyžadovala se absolutní poslušnost. Při obědě musel sedět s knihou na hlavě a další knihy musel mít pod každou paží. Rodiče ho udržovali při různých prospěšných činnostech po celý den, bez oddechu. Skupinové hry, ruční práce, malování, sporty a hudba se staly nedílnou součástí přísné výchovy. Většina takto získaných návyků se mu hodila v dalším náročném životě, některé upadly v zapomenutí, nebyly použitelné.
Rád chodil s otcem na pravidelné nedělní výlety. Navštěvovali historická místa, hrady a zámky, a také lesy a přírodu. Jeho matka byla opravdovou znalkyní legend a historie naší vlasti a okolních zemí. Dovedla dlouze vyprávět o rostlinách, zvířatech, o přírodě. Na tomto místě vzpomněl Carlos na slova jednoho španělského spisovatele, který napsal: „Jaké štěstí pro mladého člověka mít dobré rodiče.“ A ihned připojil: „Jaké štěstí, že jsem vyrůstal v městě s bohatou historií a kulturou, jako je Praha“
Přišla druhá světová válka a vše se změnilo. Rodina cítila nad sebou nacistickou persekuci. Díky bohu přežila, ale jak tvrdí Carlos, obě světové války totálně změnily svět a zejména střední Evropu, která se vymanila z postupného pofrancouzšťování, aby postupně byla angloamerikanizována, jinde zase rusifikována. Rodiče Stöhrovi cítili, že rozdělená Evropa se nebude zdárně vyvíjet a v roce 1946 se rozhodli k emigraci.
Carlos prošel několik zaměstnání v Caracasu, aby se posléze zamiloval do venezuelského ostrova Margarita. Ostrov navštívil nejdříve jako turista v roce 1950 a ihned byl okouzlen jeho nádhernou přírodou, lidmi, kulturou a historií ostrova. Proto se rozhodl zanechat za zády příjemné klima podhůří Kordiller a rušný život v Caracasu. V roce 1953 si pořídil na ostrově dům a záhy se stal skálopevným margariťanem. Dostal tak další impulz v jeho životě, který mu dával postupně zapomenout na krutosti války. Ostrov Margarita mu zcela přirostl k srdci. Nebylo návratu. Zakotvil na ostrově dnes již 53 let. Naučil se milovat tuto zemi a její lid. Zamiloval si přírodu a klima, léčící všechny jeho neduhy. Ostrované si ho zamilovali. Když ho zdraví, je cítit jejich obdiv a lásku k tomuto člověku.
Dnes je Carlos uznávaným a jediným grafickým kronikářem ostrova. Namaloval více než 3000, desítky reprodukovaných pohlednic, 42 originálních akvarelových pohledni, litografie a další. Svá díla vystavoval na více než 30-ti samostatných výstavách, participoval na dalších skoro 50-ti výstavách kolektivních. Je také uznávaným ilustrátorem knih o ostrově Margarita.
Ilustroval následující knihy spisovatele José Joaquima Salazara, zvaného Franco „Cheguaco“:
Mitos y Creencias Margariteňas -1982 (32 ilustrací), Consejas y Leyendas Margariteňas-1988 (44 ilustrací), Leyendas y Creencias Margariteňas-1996 (67 ilustrací). Sám napsal a ilustroval
knihy: Nuestras Vivencias Margariteňas, 1991 (67 ilustrací), Margarita – un Solo Rostro, 1996 (201 ilustrací), El Doble Dos del Checo, 1989 (23 ilustrací), Los Checos en Venezuela, 1998 (23 ilustrací), El Checo tras las huellas del costumbrismo Margariteňo, 2001, Mis Bodas de Oro con Margarita, 2003 – kniha napsaná k 50-tému výročí jeho příchodu na ostrov Margarita.
Ve svém mládí byl všestranným sportovcem. Representoval Venezuelu na Panamerických hrách v Mexiku (1955). Výborný plavec, hráč basketbalu. Jako hráč bridže se zúčastnil mezinárodních soutěží. Nelze nevzpomenout jeho výjimečné hudební nadání. Hraje velmi dobře na klavír a na kytaru. Jako sběratel starých automobilů daroval Muzeu dopravy v Caracasu Cadillac z roku 1929. Je autorem jediné turistické mince, která byla vydána na ostrově Margarita. Píše do různých časopisů španělsky, německy a anglicky. Je redaktorem bulletinu Česko-Venezuelské asociace.
Za svoji celoživotní činnost v oblasti umění a kultury získal celou řadu prestižních cen.
Tento rok slaví tento Čech – Venezolánec 75 roků, z nichž 53 roků zasvětil ostrovu Margarita. Jeho kniha „Čech po stopách folkloru ostrova Margarita“ je prácí malíře a literáta, dokumentující populaci ostrova v jeho sociálně-kulturních aspektech, což je bezesporu ta nejlepší forma jak rozšířit duchovní bohatství margaritské komunity.
http://krajane.radio.cz/articleDetail.view?id=176
Uveřejněno v rubrice krajane.net, 25.12.2007
Carlos Stohr 85letý. Blahopřejeme a přejeme mu do dalšího života stálé zdraví a hodně dalších úspěchů. Naposledy jsme se spolu setkali v Caracasu v roce 2004 a jak vidno z fotografie, stále si udržuje dobrou kondici a humorný pohled na svět. Nikdy nemohu zapomenout, jak seděl pod kapotou našeho auta a hrál na kytaru a zpíval nám nádherné písně.
Otto Horský, 12.7.2017
Medajlon sobre Carlos Stöhr
Finalmente, un día brumoso en noviembre de 1947, dejó Carlos con su familia el viejo continente. Se embarcaron en Bremen, llenos de miedo, pasaron el canal La Manche, herido de la Segunda Guerra Mundial. La comida en el buque de vapor General Sturgis fue excelente en comparación con lo que tenían que comer en diferentes campamentos para refugiados en Alemania. Todos los Stöhr, Padre František Josef, Madre Marie, Hermanos Tomáš y Karel, dejaron el nativo ruidoso 15 de agosto de 1946. Gracias a los buenos contactos, los padres ganaron la visa legalmente venezolana. Catorce meses pasaron en el campamento de internación en Alemania, donde la estancia podría servir para una novela separada. La madre logró colocar a Karel (Carlos) de 15 años a la prestigiosa placa, que ya se desempeñó antes de la guerra para intercambiar estudiantes entre Alemania e Inglaterra. Alta disciplina, dominio del lenguaje y espíritu deportivo fueron requeridos en la escuela. Se sirvieron diferentes actividades y largas marchas los fines de semana para llenar su tiempo libre. Las actividades de enseñanza y extracurricular se centraron no solo para la educación, sino también para fortalecer el sentido del patriotismo. Por la casualidad, vivió Karel en la habitación, junto con el futuro famoso millonario alemán, el Güntr Sachs, el nieto del general Von Bülow, muy exitoso general conocido de Sudáfrica. Alemania fue después de la guerra en ruinas y refugiados de la zona cayeroon bajo la administración rusa. La comida y la ropa estaban en la asignación, todo era absoluta escasez. Fue responsable de su tiempo, que ha pasado con el humor, cantando la canción “Lástima de amor –Škoda lásky”, con sus propias palabras. Cuando el buque de vapor vapor de Steamer General Sturgis abandonó los acantilados de Dover de inglés, y después de un largo crucero, llegó al Caribe, con un cielo azul brillante, sin nubes y el mar azul. Todos los pasajeros estuvieron fascinados. Muchos refugiados lanzan de alegría al mar su ropa de invierno desgastada y cantaron las canciones en muchas idiomas mundiales. En la noche del 12 de diciembre, atracó la nave en el Puerto Caballo, el puerto venezolano. Al día siguiente, se cargaron en los autobuses de madera sin puertas y ventanas, y se colocaron en el campamento de colección "El Trompillo" cerca de Valencia. A todos se les ha asignado un número de identificación e inmediatamente recibieron la plena libertad del movimiento. Siempre hermosamente azul cielo sin nubes y alrededor de una rica vegetación tropical en todas partes. Ciudad de Valencia con una vida bulliciosa. Pares de baile bolero para la luz de Luna y estrellas, cuerpo al cuerpo. Criollo y Mulatti Polonasis, buscando un compañero. Las mujeres y las niñas se subieron a vestidos coloridos y ligeros de todos los colores, coches enormes como corporaciones flotantes. Niños que venden chicle chicle chicle, puestos con coca-cola. Todo esto se fue hoy en la impresión profunda de Carlos. Era bastante nuevo en comparación con la guerra destruida por Europa. Se sentía como en el paraíso. Comprendió que hay un nuevo capítulo de la vida para él. Carlos Stöhr, el que nació en 1931 en Praga, donde también experimentó su infancia. Vino de una familia relativamente rica, de muy alto nivel. Su educación era por esta razón más estricta, hasta demasiado estricta. Cuatro idiomas, se pueden decir figurativamente, sabiendo de la cuna: checo, alemán, francés e inglés. Mucha ética gobernada en la familia, se requiere obediencia absoluta. Tuvo que sentarse con un libro sobre su cabeza y otros libros tuvieron que tener debajo de cada brazo. Los padres lo mantuvieron en varias actividades beneficiosas durante todo el día, sin relajación. Juegos de grupo, artesanías, pintura, deportes y música se han convertido en una parte integral de la educación estricta. La mayoría de los hábitos, así se arrojaron en una vida más desafiante, los demás cayeron en el olvido, no fueron aplicables. Le gustaba ir con su padre para viajes regulares de los domingos. Asistieron a sitios históricos, castillos y castillos, así como bosques y naturaleza. Su madre era una verdadera leyenda experta e historia de Chequia y países vecinos. Llegó a hablar sobre las plantas, los animales, la naturaleza. En este punto, Carlos recordó las palabras de un escritor español que escribió: "¿Qué persona afortunada de tener buenos padres? La segunda guerra mundial vino y todo cambió. La familia sintió la persecución nazi sobre él. Gracias a Dios sobrevivido, pero como dice Carlos, ambas guerras mundiales han cambiado el mundo totalmente y, en particular, Europa Central, que se separó de las películas graduales para gradualmente ser angloamericanas, en otros lugares. Los padres sintieron que la Europa dividida no estaría evolucionando y decidió emigrar en 1946. Carlos pasó varios trabajos en Caracas para dejarme enamorarme de la isla venezolana de Margarita. La isla visitó lo antes posible como un turista en 1950 e inmediatamente estaba encantado por su hermosa naturaleza, personas, cultura e historia de la isla. Por lo tanto, decidió dejar un agradable clima de Cordilleras y una vida ocupada en Caracas. En 1953 tomó una casa en la isla y pronto se convirtió en un margariático muy firme, podemos decir rocoso. Tomó otro impulso en su vida, quien le dio gradualmente para olvidar la crueldad de la guerra. La isla de Margarita llegó completamente a su corazón. Ya no había retorno. Hoy atracó en la isla durante 53 años. Aprendió a amar a este país y a su pueblo.
Medoclon over Carlos Stöhr.
Otto Horsky.
Finally, a misty day in November 1947, he left Carlos with his family the old continent. They embarked on Bremen, filled with fear, passed the Canal La Manche, wounded from the Second World War. The food at the General Sturgis vapor ship was excellent compared to what they had to eat in different camps for refugees in Germany. All Stöhr, Father František Josef, Mother Marie, brothers Tomáš and Karel, left the native noisy August 15, 1946. Thanks to good contacts, the parents won the legally Venezuelan visa. Fourteen months passed in the hospital camp in Germany, where the stay could serve for a separate novel. The mother managed to place Karel (Carlos) of 15 years to the prestigious plaque, which already served before the war to exchange students between Germany and England. High discipline, domain of language and sports spirit were required at school. Different activities were served and long gears on weekends to fill their free time. Teaching and extracurricular activities focused not only for education, but also to strengthen the sense of patriotism. By chance, Karel lived in the room, along with the famous German millionaire future, Güntr Sachs, the grandchild of General von Bülow, very successful general known from South Africa. Germany was after the war in ruins and refugees from the area Cayeroon under the Russian administration. The food and clothes were in the assignment, everything was absolute scarcity. He was responsible for him, who has gone through humor, singing the song "pity of love -škoda Láspy", with his own words of him. When Steamer General Sturgis vapor vapor ship left the English Dover cliffs, and after a long cruise, he arrived in the Caribbean, with a bright blue sky, no clouds and the blue sea. All passengers were fascinated. Many refugees throw their winter clothes from joy to the sea and sang songs in many world languages. On the night of December 12, she dregged the ship in the horse harbor, the Venezuelan port. The next day, they were charged on wooden buses without doors and windows, and were placed in the collection camp "El Trópillo" near Valencia. All have been assigned an identification number and immediately received full freedom of the movement. Always beautifully blue sky without clouds and around a rich tropical vegetation everywhere. City of Valencia with a bustling life. Bolero ball pairs for moonlight and stars, body to the body. Creole and Mulatti Polonosis, looking for a partner. Women and girls climbed into colorful and lightweight dresses of all colors, huge cars like floating corporations. Children who sell chewing gum gum, stall with coca-cola. All this went today in the profound impression of Carlos. It was quite new compared to the war destroyed by Europe. He felt like in paradise. He understood that there is a new chapter of life for him. Carlos Stöhr, who was born in 1931 in Prague, where he also experienced his childhood. He came from a relatively rich family, of very high level. His education was for this strict reason, even too strict. Four languages, he can be said figuratively, knowing about the cradle: Czech, German, French and English. A lot of ethics governed in the family, absolute obedience is required. He had to sit with a book on his head and other books had to be under each arm. The parents kept it in several beneficial activities throughout the day, without relaxation. Group games, crafts, painting, sports and music have become an integral part of strict education. Most of the habits, thus thrown into a more challenging life, the others fell into oblivion, they were not applicable. He liked to go with his father for regular trips on Sundays. They attended historical sites, castles and castles, as well as forests and nature. His mother was a true expert legend and history of cancel and neighboring countries. She came to talk about plants, animals, nature. At this point, Carlos recalled the words of a Spanish writer who wrote: "What fortunate person to have good parents? The Second World War came and everything changed. The family felt the Nazi persecution over him. Thank God survived, but as Carlos says, both world wars have changed the world completely and, in particular, Central Europe, which was separated from gradual films to gradually be Anglo-American, in other places. Parents felt that divided Europe would not be evolving and decided to emigrate in 1946 . Carlos spent several works in Caracas to let me fall in love with the Venezuelan island of Margarita. The island visited what before
