Vítejte na webu Ing. Otto Horský , CSc.

 NOSIČEM VODY V EGYPTĚ

As I carried the water in Egypt.  Yo, portador del Agua en el Egipto

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho tužeb po cestování a poznávání světa. Otto Horský si od dětství kladl otázku, proč je svět tak velký a rozmanitý a sám si na ni odpověděl: „Svět je proto tak velký, aby byl poznáván“.  

Krátká epizoda více než měsíčního pobytu v Egyptě v době poznamenané blížícím se válečným konfliktem  na Blízkém východě pro něj byla velkým zdrojem poučení na politickém kolbišti mezi mládeží ze západních a východních zemí a mezi mládeží ze zemí t.zv. třetího světa, kteří střídavě kolísali mezi oběma ideologiemi.

 Autor prožil v Egyptě mnohá někdy i nebezpečná dobrodružství, získal  odborné  zkušenosti z výstavby Asuánské přehrady, zpíval v rozhlase píseň na oslavu egyptského  prezidenta Násira a jeden den byl i nosičem vody pro žíznivé účastníky pracovního tábora. Ale získal nejen první cenné zkušenosti. Díky účasti na budovatelském táboře navázal pevná přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.

Knihu vydalo nakladatelství Nová Forma, s.r.o., kniha má barevný obal, 104 stran včetně obrázků a fotografií, s ilustrací malíře Karla Janáka.

Rok vydání: 2010, ISBN 978-80-7453-050-0

Obsah :  Úvod, Káhira, Alexandrie, Před zahájením budovatelského tábora, Budovatelský tábor,  Nosičem vody v táboře, Politické třenice, Vedoucí vícečlenných delegací, Píseň pro Násira, Výlet do Luxoru a Karnaku, Asuánská přehrada, Výlet k Rudému moři, Závěr, Doslov po dvaceti letech, Doslov po pětadvaceti letech, Obrazová příloha, Hlavní zásady organizátorů tábora, Slovo o autorovi.

Ukázkové kapitoly:                                     

 Píseň pro Násira 

Tři dny před skončením práce v táboře si pro mě přišel nějaký Egypťan z rozhlasu. Vzpomněl jsem si, jak jsem před týdnem byl dáván všem za vzor za můj „neobvyklý pracovní výkon“ a za propagaci přátelství mezi národy. To bylo krátce potom, co jsem vymyslel to nošení košíků s hlínou ve vzájemném sepětí rukou pracovníků různých národů a křičeli jsme: „Ať žije solidarita!“ Potom mě všude  ukazovali a psali o mě ve všech denících a časopisech. To jsem ale nevěděl, že se opatrně zeptali za mé nepřítomnosti mých kolegů, jestli náhodou neumím zpívat. Oni samozřejmě řekli, že ano, aniž by mě předtím zpívat slyšeli. Asi si řekli, že co Čech, to muzikant, tak o tom ani nepochybovali. A tak mi bylo pracovníkem rozhlasu sděleno, že poslední dny trvání pracovního tábora již nebudu pracovat a budou mě učit nazpaměť oslavnou píseň na prezidenta Násira, kterou potom zazpívám v  rozhlase. Nebral jsem to vážně a již jsem se radoval, že na to zapomněli. Ale nezapomněli. A tak si mě odvedli do rozhlasu a do pracovního tábora jsem se již nevrátil. Chystala se také závěrečná recepce při příležitostí ukončení této více než měsíční akce, která tolik „přispěla“ ke sbratření mezi národy. Tam jsem měl oslavnou píseň rovněž zazpívat, zejména proto, aby organizátoři tábora oslnili své nadřízené, zejména přítomného ministra mládeže. 

    A tak se stalo. Píseň měla následující sloky: 

„ Súra,súra,súra 

kulliná keda ajzín súra 

súra súra súra 

tacht irrájjal mansúra“ 

 Tento refrén se opakoval dvakrát za sebou. Jedenkrát jsem ho zpíval já, jedenkrát skupina Egypťanů. Následující sloka písně byla věnována k oslavě velkého prezidenta. Já jsem zpíval píseň, refrén Násir, Násir, Násir, opět zpívala skupina Egypťanů:  „Násir wa chná kulliná chawá lék  -  Násir, Násir, Násir 

wí júni dumjá alék  -   Násir, Násir, Násir   

wí nasri bijis á inlék  - Násir, Násir, Násir 

wi šabui dalílu ilhám  -  Násir, Násir, Násir.“  

Na tomto místě musím uvést, že arabsky neumím a píseň jsem si zaznamenal foneticky, tak, jak mě ji naučili, ale prý tomu rozuměli. Ministr mládeže byl dojat. Píseň prý měla dobrý ohlas v rozhlase a získal jsem body pro Československo.  Dokonce prý se líbila i Násirovi. Za odměnu jsem dostal diplom a zaplatili mi několikadenní výlet vlakem do Luxoru, Údolí králů a na Asuánskou přehradu ve výstavbě. Věděli ode mě, že po tom strašně toužím a tak mi mé přání splnili. Dovolili mi, abych  vzal s sebou dva české kolegy. Vybral jsem si lékaře Pavla (co kdyby se nám něco přihodilo) a mého kamaráda Honzu Žižku. Všechno bylo ministerstvem mládeže hrazeno, jen kapesné na tuto několikadenní cestu do nitra Egypta jsme nedostali. Ministr mládeže pil na recepci Coca Colu a pivo přímo z flašky. Choval se zcela neformálně. Můj přítel Ahmed, jeho tajemník, opět mluvil se mnou před ním německy, aby se vytáhl. Jo, a abych nezapomněl. Ta písnička o Násirovi říká mimo jiné: 

“ Násir, Násir  náš tatíček, Násir, Násir  náš miláček, atd.“ V té době jím určitě pro většinu Egypťanů byl.

                Výlet do Luxoru a Karnaku  

   Luxor (dříve nazývaný Veset) je aktuální název jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších míst Egypta.  Leží asi 700 kilometrů jižně od Káhiry. Po vítězství Egypťanů nad Hyksósy v polovině 16 století před n.l., se stalo důležitým náboženským a správním střediskem a hlavním městem nové sjednocené říše. Město je postaveno s souladu s pravidly egyptského náboženství: východ slunce je symbolem zrození, resp. života, západ je symbolem smrti. Proto veškeré chrámy, obytné domy a jiné budovy sloužící živým byly postaveny na východním břehu Nilu (Luxor, Karnak). Západní břeh byl pohřebištěm, jsou na něm situována významná místa,  jako např. Údolí králů, Údolí královen, chrám královny Hatšepsut. Řekové toto místo označovali názvem  Théb. Luxor pochází z arabského slova al-Uxúr, což znamená ležení nebo opevnění související s vojenskými tábory z římské doby. Karnak je název slavného kláštera ve Vesetu.    Karnak je velechrámem boha Amona.  Je to chrámový komplex nejrozlehlejší v celém Egyptě. Při vstupu do Karnackého chrámu se nacházejí po každé straně cesty řady soch beranů, které cestu stráží. Oba chrámy, Luxorský a Karnacký, byly spojeny tříkilometrovou alejí, kterou střežili podobné sochy beranů. Královna Hatšepsut zde nechala vztyčit dva obří obelisky, zhotovené z jediného kusu kamene, který byl dopraven na místo po dohotovení až z kamenolomu v Asuánu. Karnacký chrám se pyšní největší sloupovou síní na světě. Sloupy uprostřed, vysoké 23 metrů,  postavil Amenhotep III., sloupy postranní vysoké 14 metrů postavil faraon Seti I. Jejich hlavice mají tvar lotosu nebo papyru. Sloupy i stěny jsou hojně zdobeny reliéfy.     Hlavním dílem královny Hatšepsut však bylo vystavění svatyně  zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. Tato lokalita se nachází na západním břehu Nilu naproti Karnaku v širokém údolí Libyjského masivu. Hatšepsutin chrám je přilepen na horský masiv a částečně je zapuštěn přímo do skály. Chrám se rozkládá na třech terasách, které se opírají o stěny, po jejichž stranách stojí sloupořadí a jsou vzájemně propojeny hlavní vzestupnou rampou. Na vnější straně některých sloupů jsou sochy boha Usira. Pohřebním místem na západním břehu Nilu je Údolí králů. Zde byli faraoni pohřbíváni do překrásných hrobek vyhloubených do skály a plných hieroglyfů, reliéfů a různých předmětů, které měly mrtvým sloužit v záhrobí. Kromě králů jsou zde pohřbeny i královny, princové a šlechta. Údolí královen, rovněž na západním břehu Nilu, je nesrovnatelně menším pohřebištěm a je známé především díky hrobu královny Nefertiti. 

Koncem srpna, večer v 8 hodin , odjíždí tedy náš rychlík do Luxoru. Od ministerstva mládeže jsme dostali jízdenky do I.vlakové třídy, dokonce to byly luxusní lůžkové vozy. Nemusíme mít tedy obavy, že by cesta byla úmorná, bude to se vším komfortem a pohodlím. Přesto jsme raději přišli na nádraží dříve o dvě hodiny, jak nám bylo doporučeno. Lůžkové vozy, tedy i naše zaplacená místa, již byly plně obsazeny a nedalo se s tím nic dělat. To bychom prý museli poslat stížnost na ministerstvo mládeže  a čekat, až to vyřeší. Tedy nikam nejet. Když byla situace kritická, přistavili další tři vagóny první třídy, ale již ne lůžkové. Nastala strašná vřava.  V nastalé bitvě o místa jsme byli málo znalí situace a tak na nás zbyla jen místa v kupé hned vedle záchodku a i tam již byli nasáčkováni bohatí Egypťané. Stěnou záchodku prosakovaly všelijaké pachy, po zemi tekla močůvka a v ní se proháněli švábi. Jeden bohatý cestují s nádherně vyšívanou košilí měl na polstrovaném sedadle I.vlakové třídy dvě nůše se slepicemi, které kdákaly plny strachu. Potom v bagančatech, prosáklých močůvkou, vylezl na hedvábím polstrované sedadlo   a něco cpal nahoru do sítí na zavazadla. Navíc, okno nešlo otevřít, bylo pokažené a museli jsme se smířit s tím, že po celou cestu budeme uzavřeni v tomto prostoru s tímto páchnoucím stvořením, se slepicemi a s pachy ze záchodku. Oba mě doprovázející hoši byli zcela zdrceni. Já ne. Po zkušenostech ze  třetí vlakové třídy při mé cestě z Alexandrie do Káhiry  to byl přepych. I když byla noc, prožívali jsme od nastalého vedra příšerná muka. Přesto se nám nakonec poda řilo na chvíli usnout. Ráno vlak zastavil v nějaké menší stanici. Rychle jsem utíkal ke dveřím, abych se alespoň na chvíli  nadýchal čerstvého vzduchu. V prachu nádraží se k nám po nástupišti přibližovalo nějaké zvíře. Skákalo po dvou a odráželo se o dlouhý dračí ocas, porostlý šupinami. Když bylo u našich dveří,  poznal jsem v něm lidskou bytost, která skákala  na schody vedoucí do vagónu a žádala piastr či jinou almužnu. Cestující  ji však kopanci odháněli, a tak raději odskákala do bezpečí. Když tuto historku někomu vykládám, nikdo mi nevěří a myslí si, že jsem zabloudil do říše pohádek. Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděl, že existuje těžká forma lupénky, kdy buď část těla, nebo někdy celé tělo je pokryto šupinami a kostrč je protažena do formy ocasu. Dnes se tato forma nemoci s nevelkým úspěchem léčí, ale v minulosti byly ukazovány tyto lidské kreatury v cirkusech jako atrakce.

 Jízda rychlíkem se protahovala. Nastal den a opravdové vedro.   Do cíle naší cesty zbývalo více než 400 kilometrů. Měl jsem nesmírnou žízeň, ale roznašeči Coca Coly a jiných chlazených nápojů žádali pro nás absolutně nedostupné ceny. Když jsem to již nemohl žízní vydržet, napil jsem se z otevřené nádrže na střeše vozu. Tato voda byla určena ke splachování, ale byla chutná a dodnes nemohu pochopit, jak je to možné, že jsem si nedovezl  parazity. Konečně jsme dorazili do Luxoru a našli hotel, kde jsme měli zaplaceno ubytování. Nastěhovali jsme se do něj a já se vypravil do ulic za poznáním. Nikoho jsem s sebou nechtěl vzít, neprožil bych si podle chuti historické památky,  jichž bylo hodně a hoši by nestačili  mému tempu. Lákalo mě Údolí králů a zejména návštěva hrobky mladého  faraona Tutanchamona. Údolí králů, Araby nazývané Biban El-Muluk (Brána králů), leží poblíž Théb na západním břehu Nilu. Musel jsem lodí přejet na druhou stranu řeky a potom pokračovat autobusem s dalšími turisty. Věděl jsem z literatury,  že hrobku objevil  v roce 1922 po mnohaletém úsilí  britský egyptolog Howard Carter. Byla téměř nedotčená (vykradači ji porušili jen málo) a obsahovala tisíce artefaktů nevyčíslitelné historické hodnoty. Včetně sarkofágu s faraonovou mumií a  Tutanchamonovou zlatou posmrtnou maskou, která  se postupně stala jedním ze symbolů starověkého Egypta a jeho velkoleposti. Tutanchamon představuje asi největší egyptologický paradox. Jako panovník patří z historického hlediska k těm nejméně významným. Vládl jen asi deset let (1333 až 1323 před naším letopočtem), na trůn nastoupil jako devítiletý, zemřel  v devatenácti letech, pravděpodobně na sněť ze zlomeniny nohy v kombinaci s malárií. Nevykonal nic vyloženě převratného. Přesto je jedním z nejznámějších egyptských vladařů. Egyptský průvodce hrobkou nás potěšil sdělením, že kdo navštíví hrobku Tutanchamona, do roka a do dne zemře. Tak se to stalo Howardu Carterovi a prý potom celé řadě dalších lidí. Ale mě se to naštěstí nestalo. Po výstupu z hrobky jsem zvedl z prachu zcela obyčejný kámen, abych ho měl doma jako vzpomínku na Údolí králů. Ihned přiběhl hlídač a kámen mi vzal. Egypťané dobře činí. Nezůstal by tam dříve nebo později kámen na kameni.              V myšlenkách na faraona Tutanchamona jsem ještě navštívil chrám královny Hatšepsut. Jako geolog jsem ocenil jeho zasazení přímo do skály a dokonalý soulad stavby s okolní přírodou.Poté jsem se vrátil na východní břeh Nilu a věnoval se prohlídce chrámového komplexu v Luxoru a bylo již velmi pozdě odpoledne, když jsem se unaven vracel zpět do svého hotelu. Proti mě si to šinuli po nábřeží tři mladíci. Když spatřili osamělého cizince, ihned se k němu přifařili. Jeden z nich mě přátelsky oslovil:

„ How do you do?“ Jak se máte? „Where are you from?“  Odkud jste?Když jsem jim vysvětlil, že z Československa, a že jsem geolog, jeden z nich zareagoval: „ Já jsem také geolog“.A druzí tvrdili: „ A my studujeme geologii. No to je náhodička. To bychom si mohli o tom popovídat. Tady kousek je taková parádní restaurace, tak jdeme tam!“S tím jsem nemohl souhlasit. Kdo by to zaplatil? Vždyť jsem byl bez peněz.  Ještě bych se dostal do problémů. Odmítl jsem. Ale oni se nevzdali a pokračovali v útoku:„ A jak to, že jste sám? Vy nemáte ženu?“"No to tedy mám, ale ona je právě v Anglii, není tu se mnou“.  

V ten okamžik  jsem měl nějaký neznámý vnitřní pocit, že moje sdělení je potěšilo. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost, asi moje zcela neuvědomělé vnitřní aviso nemělo opodstatnění. A tu jeden z nich povídá: 

„No tak dobře, ale my si stejně chceme povídat o té geologii, alespoň chvilku, také máme zájem o Československo, chtěli bychom je navštívit. Tady kousek odtud je kamenná lavice, můžeme se chvilku posadit a popovídat si“.  

S tím jsem nemohl než souhlasit. No proč ne. Moje zvědavost zvítězila. Alespoň se něco nového dozvím o studiu geologie v Egyptě, může se mi to někdy hodit. Netušil jsem žádné  nebezpečí. Ukrást mi neměli co a snad ani nechtěli. Vypadali tak přátelsky, působili sympatickým dojmem, prostě se mi zdáli normální. A tak jsme prošli jakousi mezerou v neprostupném souvislém plotu z kaktusů a keřů, který odděloval řeku Nil od živé ulice. Po úzké cestičce mě vedli kamsi dozadu, pod námi pod strmým svahem se vinula kalná řeka, v té době ještě  plná krokodýlů. Po asi sto metrech se opravdu objevila starobylá kamenná lavice. Na tu mě zdvořile usadili a oni se posadili těsně vedle mne. A ihned tvrdě zaútočili: 

„ My se chceme s tebou milovat!“  

To mě vzalo dech, ale nezbývalo, než zachovat klid. Jen žádná panika. Dělal jsem, že jim nerozumím. A tak se zeptali, jestli již znám nějaká arabská slova. A zkoušeli, jestli vím, jak se řekne nos, oči, ústa, prsa a nakonec skončili u pohlavních orgánů a začali na mě šahat. To by již pochopil i blázen. Nemohl jsem dále obstát s tvrzením, že nerozumím, co chtějí. Tak jsem opět zachoval klid a řekl lámanou angličtinou:

 „ Ale hoši, neblbněte, přece se můžete milovat s dívkou. A vůbec, setkávám se s tím poprvé, u nás se hoši s hochy nemilují, vždyť to musí být odporné“. 

„ No to se tedy mýlíš! Naopak. Nic krásnějšího neexistuje. To je teprve ten pravý požitek. Nás dívky nezajímají.“ 

A hoši se ke mně přitlačili a šlo do tuhého. Nepomohly další řeči. Silným trhnutím jsem se vymanil se sevření, vyskočil z kamenné lavice a utíkal, co mi síly stačily. Než se vzpamatovali z mé prudké a nečekané reakce, byl jsem v čertech a naštěstí mě nedohonili. Díky tomu  krokodýlové neměli hody a já mohl pokračovat v cestě na Asuánskou přehradu. 

Když jsem se ve večerních hodinách vrátil na hotel, hochům jsem se s mým nahodilým dobrodružstvím raději ani nepochlubil. Byla by to voda na jejich mlýn, neboť oni plni strachu raději nikam nevycházeli. Ostatně, zejména Honza Žižka byl perfektně vyškolen a věděl, jaké modely chování může a nemůže praktikovat. A chodit sám po ulici, to tam rozhodně nepatřilo. Když jsem ho před třemi týdny lákal, aby jel se mnou autostopem do Alexandrie, také odmítl a řekl, že to má ze školy  zakázané. Doktor Pavel ještě nespal. Měl v ruce prázdnou sklenici a v ní jakési brouky. Právě lezl po stropě nad jeho postelí velký černý pavouk a Pavel ho před mými udivenými zraky ulovil. Říkal, že za každého dostane doma 500 korun, a to byly tenkrát velké peníze. 

 Knihu možno zakoupit přímo u autora, včetně věnování. Cena: 149 Kč, balné a odeslání se neúčtuje. Otto Horský, Břenkova 28, 613 00, Brno, e-mail: horsky@horsky.org  nebo: 602791425@seznam.cz